rturu

Říjen 2010

Fantasy

23. října 2010 v 11:15 | Llewelyn |  Fantasy

 Je fantasy mrtvé nebo znovuzrozené? Je stále vášní a koníčkem nemnoha nadšenců nebo se začíná i v literárních, v seriózních literárních kruzích, počítat mezi konkurenty? Když vejdu do kteréhokoliv knihkupectví, najdu snad v každém z nich regál s nápisem fantasy, potažmo fantasy/sci-fi. 
   Ale první mě do očí uhodí nekonečné řady Pratchettů, Harry Potterů, nějaká ta Duna nebo David Gemmel. Je ale opravdu tohle, co chci? 
   Jistě, všichni tito (a další velcí autoři fantasy) mají své komplikované, humorné nebo tajemné světy, ale fantasy není jen několik jmen. Fantasy je únik do jiných světů, do jiných dimenzí, kde se z nás, obyčejných lidí stávají hrdinové, vrazi, mágové, vojevůdci a králové. Fantasy může být prosyceno magií jako guláš paprikou, může být psáno humorně, že člověk máčí stránky slzami smíchu, může být tajemné, že se nám postaví chloupky na zátylku a máme pocit jako u horrorů.
   A to je to, proč to čteme nebo se pokoušíme tvořit vlastní osudy a světy! Je to čiré bláznovství, které se stále častěji stává realitou a proniká i do těch nabubřelých myslí lidí, co fantasy opovrhují a řadí ho někam mezi brak a plácání papíru na tisk.
   Bezpochyby by se měla dávat šance novým autorům, kteří mohou fantasy ještě více oživit, vytvořit nápadité obrazy! Neříkám, že se noví autoři nevyskytují na českém trhu, ale chybí tu nakladatelství, co by např. každý měsíc nebo dva vydávalo pouze nové knihy od začínajících autorů bez profláklého jména; nebál bych se to vyzkoušet, zájemců a psavců je více než dost.
   Fantasy není jen literární, umělecký nebo filmový žánr, je to životní styl, kterého se držíme a hrdě se k němu hlásíme! 

 Vivat fantasy!

Sci-fi a fantasy dohromady?

23. října 2010 v 10:59 | Llewelyn |  Fantasy

 Začínám pracovat na komplikovaném světě a příběhu kombinujícím v sobě tyto dva žánry. Zatím se to podle mého vyvíjí zajímavě, mám hlavní zápletku, postavu, svět, dále vedlejší postavy. Stále přemýšlím nad tím, zda je dobré, nebo spíš vhodná cpát tam typické fantasy postavy. Mám nápady s nimi i bez nich, stále se rozmýšlím. Ale ať to dopadne, jak chce, lidi budou vždy hrát prim.
  Na co se těším nejvíce, je komplikovaný systém boje, slučující jak zbraně na blízko, tak na dálku. Mám vymyšleno spoustu, myslím že originálních, typů brnění a zbraní, kde se bude střetávat moderní technologie s fantastickými prvky a magií. Trošku nejspíše popustím uzdu fantazii a budu se snažit hrát si s každou větou a slovíčkem. Slibuju :-)
   Uvidím, jak obsáhlé mé druhé plánované "dílo" bude, ale chtěl bych konečně alespoň vlastním tiskem mít na poličce knihu s mojím jménem na hřbetě....

Avantasia - 5. díl

20. října 2010 v 13:11 | Llewelyn |  Avantasia - povídka


 Rozhodl jsem se, že tu dám poslední díl povídky, je nejdelší a také nejakčnější, snad to někdo dočte do konce

***


 Edward Kelley vztekle rázoval po místnost. Jeho plán se mu hroutil pod rukama, síť, kterou upletl, měla příliš mnoho děr a to se projevilo hned v několika ohledech. Především nepočítal s tím, že se jeho artefakt, jemuž říkal černé zrcadlo, ukáže slepým.
Sendivoj pravděpodobně zastínil auru svou a svých nohsledů. Kelley neopomněl vyzpovídat ostatní vězně a dozvěděl se nepříjemnou skutečnost. Jeden z vězňů mu vypověděl téměř celý rozhovor mezi Sendivojem a Vlkem, stejně i úlohu Ciana.
"Pokud je pravda, že on je vyvoleným," zašeptal, ale bál se myšlenku dokončit. Nezbylo nic, než jednat tvrdě a rychle. Přistoupil k obrazu, odklopil ho a vytáhl z tajné komory křišťálovou kouli, zabalenou v sametové pokrývce. Kouli postavil na zdobenou trojnožku a vyslovil zaklínadlo.
Ihned vycítil auru Samuela von Gailingena. Jeho pokřivené já bylo černé a kruté, obrazy pýchy se mísily z krvavými představami a skutky. Zahlédl i pekelný oheň, který mu dával sílu. Kelley se usmál a pomyslil si, jak je mu ten muž podobný. Vyznává satana, jméno Samuel ho dokonale vystihuje, je to zkomolenina jména dábla Samaela. Jaký protiklad k tomu Gabrieli, jenž je podoben archanděli.
"Jedou k portálu, ale nemohu je zaměřit. Pravděpodobně pojedou rychle, musíš tam být první a zabezpečit portál," řekl do vědomí Samuela.
Uklidil kouli zpět a posadil se. Musel o tom informovat Rudolfa, který je rozezlen z útěku Sendivoje i Gabriela z Vlčince. Jeho mysl postižená útrapami syfilisu, byla přímo posedlá exekucí toho skorovraha. Z kdysi mocného panovníka zbyla jen lidská troska, hledající štěstí v obrazech a laciných lektvarech.
Jak smutné jsou osudy vládců, pomyslel si a vrátil se k práci.
***
Stanuli jsme na dohled hradu. Malé sídlo na vrcholu zalesněného kopce, pod ním tekoucí řeka. Můj domov. Neubránil jsem se dojetí, když jsem viděl ty zubaté hradby a věže s červenými střechami.
"Tak jak se dostaneme dovnitř?" zeptal se Michal.
"Hlavní branou určitě ne, ale chodba z hradu ústí asi čtvrt míle nedaleko. Jen si nejsem jistý, jestli bychom měli jít dovnitř všichni."
Cian si odkašlal a pohnul se v sedle, až kůže zavrzala. Evidentně měl něco na jazyku, ale neodvážil se to vyslovit nahlas.
Michal ho pobídl výmluvným pohledem.
"Jestli dovolíte," začal nervózně, "stále jsem příbuzný Edwarda Kelleyho a pokud se nepletu, tak to má tady na starosti."
"A to tam hodláš nakráčet a oznámit jim to?"
"Ne," zakroutil hlavou, "ale stále mám pečetní erbovní prsten. Navíc jsem na trhu v Polici koupil pergamen, inkoust a vosk," řekl jako by se jednalo o zcela běžnou věc.
Zůstali jsme na něj civět. V tom obrovitém zrzkovi bylo mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Mnohem víc.
"Dobrý nápad, příteli," řekl důvěrně Michal, "nechejte mě to napsat.
Cian mu poslušně odevzdal vše potřebné a dokonce vylezl na strom pro ptačí brk. Za půl hodiny bylo vše napsáno a zapečetěno, byli jsme připraveni vyrazit.
Na cestě jsem pocítil úzkost. Nebylo mi zřejmé proč, ale nakonec mi to došlo. Jestli mě někdo pozná, může vše dopadnout špatně. Stejně tak i Cian, obrovský Ir není na severovýchodě Čech zrovna obvyklá postava. Sdělil jsem své obavy oběma společníkům.
"Máš pravdu," přisvědčil Michal, " přesto vás nikdo nepozná."
"Myslím, že pozná," odporoval jsem.
"Nepozná," řekl sebevědomě a zastavil koně. Otočil se na Ciana a pronesl složité zaklínadlo, rozeznal jsem v něm latinu, řečtinu a jakýci severský jazyk. Cian se mi proměnil před očima. Jeho zrzavé strniště na holé lebce se změnilo na dlouhé a černé kučeravé vlasy, zvětšil se mu nos a zkřivila se ústa. Navzdory tíživosti situace jsem vyprskl smíchy.
"Není to, doufám, trvalé?" zeptal jsem se s přidušovaným smíchem.
"Bohužel ne," zavtipkoval Michal a provedl to samé se mnou. Cian se puze usmál, buď jsem nevypadal tak hloupě, nebo se uměl lépe ovládat.
"Fešák," pronesl neutrálním hlasem Michal a pobídl koně.
U brány stálo deset mušketýrů a stejný počet halberdýrů. Když zazvonila kopyta našich koní na dlažbě, mušketýři ustupili dozadu a opřeli muškety o furkety.
"Wer da?" zakřičel do tmy jeden z mužů.
"Nestřílejte," oznámil německy Michal a ukázal prázdné ruce. Napodobili jsme ho a stáli úplně klidně, někdo má na spoušti velmi citlivý prst a snadno se lekne.
Starší důstojník vystoupil z řady. Michal mu podal dopis a trpělivě čekal. Důstojník ho přečetl celý, dokonce si posvítil na pečeť a zkusil, jestli je vosk pravý. Teprve poté dal rozkaz k otevření brány a nabídl se, že vše zařídí osobně.
Prošli jsme malým nádvoříčkem osvětleným syčícími pochodněmi a vstoupili do kasárny. Ve strážnici sedělo několik mužů v sukních a hráli karty. Skotský žoldnéřský osobní oddíl Edwarda Kelleyho. Všichni muži byli urostlí, chlupaté ruce měli jako kladiva, byla to žoldnéřská elita.
Došli jsme k bytelným dveřím z klíženého dřeva, pobitého masivními hřeby. Důstojník poodstoupil a řekl, ať si vybereme.
Michal důležitě pokýval hlavou a vznešeně nakráčel dovnitř, jako by mu to tu celé patřilo.
"Vybírejte jen to nejlepší, budeme to potřebovat, abychom přežili," řekl záměrně nahlas Michal německy.
Automaticky jsem došel k poslednímu stojanu a vzal si český tesák. Leskl se tam hned v několika verzích a v různých velikostech. Sáhl jsem po nejdelším exempláři. Prodloužená jednoručka, dokonale nablyštěná a vyvážená. Po chvilce přemýšlení jsem si vzal ještě dva kratší, délkou připomínaly dlouhé nože. Hodily se do husté bitevní vřavy nebo boj ve stísněném prostoru, jako jsou chodby nebo les.
Michal se oblékl do kroužkové haleny a poručil si nové cestovní šaty.
"Po bývalém majiteli zde určitě něco zbylo," dodal a mrkl na mě přitom. Důstojník odešel splnit jeho přání.
"Jsou tu i anglické zbraně," houkl Cian a vytáhl z kupy naházených zbraní obrovský falchion. Zářivě se na něj usmál a zkusmo jím máchl. Zanedlouho vešel důstojník. Uklonil se a ukázal za sebe. Tam stáli dva vojáci s náručemi plnými oblečení. Michal kývl, že je spokojen a vyšli jsme opět na nádvoří.
"Půjdeme ještě do spižírny, kde si vezmete zásoby," pronesl neutrálním hlasem důstojník a vedl nás ke kuchyni. Tam jsme se nejprve převlékli, a poté zabalili uzené maso, chléb a dokonce i pár lahví vína. Cianovi nesedlo žádné z mého oblečení, nakonec mu jeden ze Skotů věnoval za malou úplatu horalskou károvanou suknici a vestu.
"Musíme si pospíšit," sykl mi do ucha Michal, "vaše maskování dlouho nevydrží."
Pochopil jsem okamžitě a poděkoval důstojníkovi. Michal doplnil něco vznešeného, slíbil mu, že se o jeho dobré službě dozví sám Kelley a vyšel na nádvoří. Důstojník vypadal zamyšlený, bál jsem se, že to Sendivoj trochu přehnal s tím svým fanfarónstvím. Je divné, když otrhanec přijede s Kelleyho dopisem, chová se jak pán a chce jen to nejlepší.
U brány důstojník srazil podpadky a odkašlal si.
"Promiňte mi, vznešený pane, ale pan Kelley dává tajné heslo každému, kdo chce vstoupit do skal. Jistě ho znáte," řekl opět tím svým neutrálním hlasem.
Sendivoj se zarazil a nervózně přešlápl z nohy na nohu.
"Heslo byste chtěl, pane důstojníku," řekl opět sebevědomě, "nuže dobrá," řekl a naklonil se blíže k vojákovi. V tu chvíli bodl šikmo vzhůru, úzká čepel projela podbřiškem a ohavně zaskřípěla po kosti.
Než si ostaní vojáci uvědomili, co se vlastně stalo, ujížděli jsme tryskem pryč. Sendivoj zvolal hrdelním hlasem a mě neznámým jazykem zaklínadlo a podivně zašermoval rukama. Ozval se kvílivý skřek a mohutný vítr srazil dvacítku vojáků k zemi takovou silou, že se většina halaparten zlomila v ratišti a mužům se zdeformovala brnění.
Michal otočil koně a prchl do tmy. Z hradeb se ozvaly první výstřely z mušket, ale neškodně prolétly, aniž by cokoliv zasáhly.
Jeli jsme tak rychle, jak to cesta v naprosté tmě dovolovala. Za sebou jsme slyšeli svištění kulek a první dělové salvy. Nestříleli proto, aby nás zasáhli, ale aby upozornili vojáky ve skalách.
Koně chrčeli vysílením, u huby měli pěnu, ale lítost na tu chvíli zmizela, museli jsme tam být co nejdříve.
Vjeli jsme do lesa a začali stoupat po klikaté cestě. Kůň pod Cianem klopýtl, po několika krocích začal ošklivě kulhat. Ir seskočil v trysku z koně a dál se hnal po svých. Nebyl o moc pomalejší než kůň.
Mezi stromy se začaly objevovat první skalní útvary a s každou další zatáčkou jich přibývalo. Vyjeli jsme na volnější prostranství, kopyta se zabořila do jemňoučkého bílého písku. Byli jsme nahoře. Seskočil jsem z koně a plácnul ho přes zadek. Odklusal do tmy, Michal učinil to samé. V tu chvíli se vyřítil ze tmy i Cian. V obličeji byl rudý a hlasitě dýchal.
"Slyšel jsem kopyta mnoha koní, jsou však ještě dole," oznámil přerývaně mezi nádechy.
"Fofrem," zavelel Michal a rozběhl se. V prvním ohybu nás obestoupil šik kopiníků. Situace vypadala zoufale, kdybychom se chtěli probít, skončíme napíchnutí na kopí, jako motýl na jehle.
"Matyáš jde! Chce zabrat portál, rychle do formace, svolejte všechny na obranu," začal křičet zoufale Michal a oháněl se pečetí Kelleyho.
Vojáci zmateně sklonili kopí, nevěděli co mají dělat, byli bez velitele a bez rozkazů.
"Kdo jste?" zeptal se jeden z vojáků.
Michal po něm blýsknul pohledem.
"Jsme Kelleyho služebníci, ty idiote!" zařval nepříčetně a začal s vojáky třást. "Zavolejte posily, proboha, nebo tady všichni chcípneme!"
To rozhodlo. Dva vojáci vytáhli signální rohy a mocně zaduli. Ozvěna se vracela od skal mnohanásobně zvětšená a promíchaná, stromy se zachvěly. V tu chvíli se pod kopcem ozval dusot mnoha jezdců a jejich křik. Z lesa vyběhla snad padesátka mušketýrů, zapíchli furkety do země, opřeli o ně muškety, a když první koňská prsa pronikla temnotou, přiložili doutnáky.
Skalami zaburácela ohromná rána. Koně se vzepjali a poshazovali jezdce, déšť olova dopadl do hustého chumlu a způsobil nepředstavitelná jatka.
"Střílejte!" řval hystericky Michal a po straně na mě mrkl. Couvli jsme do stínů a nechali je, ať se postříli. Běželi jsme lesem k portálu a každou hlídku jsme posílali do vřavy, jejíž hluk se rozléhal po celém nočním lese.
Dohromady jsme potkali více než tři stovky vojáků, pikenýrů, halberdýrů, střelců. Rudolf, potažmo Kelley, se chtěl pojistit, že nikdo nepovolaný ani okem nezahlédne portál do jiného světa.
Přeskakovali jsme balvany, podlézaly padlé stromy a skaliska. Uviděli jsme záři ohňů a bezpočet postav s připravenými zbraněmi.
"Udělej něco," zařval Cian na Michala a v běhu tasil svou těžkou zbraň. Vytáhl jsem dva kratší české tesáky a dodal si odvahy zařváním. Nepomohlo to.
Michal pronesl stejné zaklínání jako u hradu. Hluk a svištící vítr, nárazy těl o skály a srdceryvné výkřiky zraněných. Proběhli jsme kolem nich, cestu nám zastoupilo posledních deset mužů.
Rychle jsem se ohlédl na Michala. Řinul se z něj pot a sotva běžel. Pohlédl na mě a zakroutil hlavou, víc toho nezvládne.
"Tak pojďte!" zařval jsem a v běhu zaútočil. Odhadl jsem kroky správně a v rytmu udeřil shora pravačkou, jen s minimálním zpožděním jsem máchl levou. Ohodila mě horká sprška krve, sklonil jsem se pod čepelí a zabodl oba hroty do muže před sebou.
Cian se ohnal svým falchionem. Jeden z mužů se pokusil krýt malým štítkem, co udělal za chybu, se dozvěděl až v pekle. Otočkou dodal ještě zbrani pádnost a udeřil na celou řadu.
U mě byli tři, všichni měli rapíry. Jen s obtížemi se mi dařilo držet si je od těla. Krvácel jsem z pravého bicepsu a mnoha dalších menších ran, cítil jsem, jak mi ubývají síly. Vrhl jsem oba tesáky a zasáhl jednoho muže do prsou. Před kvalitní ocelí ho nezachránil ani prsní krunýř, překvapeně vydechl a sesul se pod nohy svých spolubojovníků. Využil jsem volné chvilky a tasil dlouhý tesák. Pohrozil jsem bodem na prsa, vykryl ránu na hlavu a skluzem čepelí se mu dostal na tělo. Udeřil jsem ho čelem do nosu, chrupavka praskla. Pro jistotu jsem ho nabral kolenem do slabin a zaútočil na posledního.
Ani se nebránil, stál přimražen v hrůze z toho, co viděl. Lesklá čepel se mu zahryzla hluboko do klíční kosti. Rychle jsem obhlédl situaci. Michal stál v bezpečí, Cian právě skopl ze svého meče bezhlavé tělo.
Usmál se na mě a kývl uznale hlavou. Sebral jsem zbraně a popohnal Michala. Dotkl se několika symbolů na kameném oválu a zašeptal několik slov. Portál zapulsoval a napnil se temnou vodou.
"Skočte dovnitř," řekl smrtelně unaven a klesl přímo do portálu.
Slyšeli jsme za sebou zvuky pronásledování, o vedlejší strom se rozprskla kulka. Cian skočil do kamenného oválu po hlavě a zmizel jak v hluboké tůni. Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a skočil do prázdna...
Po chvilce pádu, kdy jsem měl žaludek i srdce až v krku, jsem se svalil do svěží trávy. Radostně jsem zaryl prsty do hustého porostu. Byl jsem vcelku a v bezpečí.
Zaklel jsem a vyskočil na nohy, z portálu mohlo vyskočit několik set císařských, ale portál nyní nebyl víc, než oválným kamenným rámem, byl chladný a prázdný. Za sebou jsem uslyšel hlasy. V záři hvězd a měsíce jsem poznal Michala a Ciana. Vedle nich stálo pět mužů s dlouhými světlými vlasy, v krásných brněních nezvyklého tvaru. Drželi kopí ostřím k zemi a tvářili se přátelsky, na ušlechtilých tvářích se jim zračila radost ze života.
Přistoupil ke mně nejvznešenější muž, jakého jsem kdy spatřil. Byl mladý, jeho brnění mělo zlatou barvu.
"Vítej, Vyvolený," řekl zpěvavou latinou, která mě v okamžiku okouzlila.
"To jsou moji bratří, elfové," řekl Michal dojatě a povzbudivě se usmál.
Krásné tváře, svěží vzduch a dva kulaté měsíce na nebi osvětlující zelené pahorky. Nevím proč, ale měl jsem dojem, že jsem se vrátil domů.

Avantasia - 4 část

18. října 2010 v 15:12 | Llewelyn |  Avantasia - povídka


 ve 4. dílu povídky se vyjasní spousta věcí


***

Slunce bylo na svém oslepujícím zenitu, koně sotva pletli nohama. Jeli jsme přes noc a celé dopoledne, hnali jsme se tryskem po cestách, nemělo smysl se zdržovat, věděli jsme, že nás budou pronásledovat. Ujeli jsme necelých sedm mil, to bylo dost, ale nemohli jsme předstihnout holuby, kteří by mohli varovat posádku u portálu. Nebo, jak dodal Sendivoj, je mohl varovat Kelley na dálku, má prý na to schopnosti. Tomu jsem sice nerozuměl, ale nezbývalo mi nic jiného, než věřit jeho znalostem.
   Kůň pod naším novým společníkem zavrávoral. Nebylo divu, ujeli jsme velkou vzdálenost bez zastávek, naštěstí se koním v temné noci na hrbolaté cestě nic nestalo, svým šestým smyslem si vybírali nejschůdnější cestu.
   Usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na noční útěk. Sendivoj vyslovil zaklínadlo, při kterém jsem musel pevně držet řetěz a dotýkat se několika bodů na jeho těle. Bylo to kompikované a zdlouhavé, nakonec však řetěz za pomoci zaklínání praskl. Poté kouzlem roztáhl mříž a byli jsme venku z cely.
   "Musíme si odpočinout, nebo nám koně pojdou," řekl unaveně Sendivoj. V denním světle jsem si mohl do detailu prohlédnout jeho tvář. Nebyl vůbec starý, měl ostré rysy, nos jako Říman a chladné šedé oči, ve kterých se čas od času blýskla zvláštní jiskra. Měl krátké šedé vlasy a vousy, stejné délky i barvy, takže nebylo poznat, kde jedny končí a druhé začínají. Celkově byl mohutný a silný, nemohlo mu být více než pětatřicet let.
   Ještě vyšší a mohutnější byl náš nový společník. Byl urostlý jako medvěd, dříve vyholená hlava mu začala porůstat zrzavými vlasy. Měl pravidelnou a výraznou tvář s hranatou bradou. Jeho oči byly měkké a smutné. Představil se nám jako Cian O' Connell, Ir. Nechtěl nám však prozradit, jak se dostal do vězení, což ještě více popudilo Sendivoje, který mu nevěřil od začátku. Uměl navíc dobře česky, až na tvrdší přízvuk nebylo poznat, že je cizinec.
   V tu chvíli jsem si sám nebyl jistý, co si o něm mám myslet, má intuice se mu však rozhodla věřit.
   Sesedli jsme a svedli koně z cesty. Utábořili jsme se v nedaleké dolině mezi dvěma zalesněnými pahorky, zvířata jsme uvázali na dlouho, aby se mohla napást. Cian obratně rozdělal oheň.
   "Takže, kam jedeme?" zeptal jsem se, když se všichni usadili.
   "Na severovýchod," odpověděl Sendivoj. I když odpočíval, dával neustále pozor na Ciana.
   "Dobře, ale chci vědět proč. Jsem ti sice zavázán, že jsi mě odtamtud dostal, žes mi vyložil moje poslání, ale s ničím jsem nesouhlasil," namítl jsem, protože mě trošku štvalo, že můj souhlas bral jako hotovou věc.
   Michal mi věnoval tázavý pohled, stejně jako Cian. V jeho očích se opět blýsklo, tentokrát zlostně.
   "Myslel jsem, že ti tvá čest velí uposlechnout volání osudu," řekl tiše.
   "Neřekl jsem, že ne," odpověděl jsem vyhýbavě, "ale chci o tom vědět víc. O Avantasii."
   "O tom ti může říct tady ten zločinec," zašklebil se a bradou ukázal na Ira.
   Ten mu věnoval zkoumavý pohled, ale nechal to být. Poté se otočil na mě.
   "Řeknu ti vše, co jsem viděl," promluvil svým hlubokým hlasem. V prstech točil větvičkou, kterou hodil do ohně a s povzdechnutím spustil: "Vstoupili jsme tam portálem. Měl jsem pocit jako bych letěl a za chvilku mě to vyhodilo na druhé straně. Slunce jako by svítilo jasněji a příjemněji, vůně z okolních zelených luk a lesů byla silná a vábivá, jestli mi rozumíte," řekl nadšeně, červenaje se při tom.
   "Portál byl vytesán ve skále, od něj vedla téměř neznatelná cesta. Vyrazili jsme, bylo nás šest, dobří stopaři a tvrdí, bezohlední vojáci. Pokračovali jsme tiše a obezřetně, ale každým krokem nám bylo lépe a asi po půl míli jsme šli jako na procházce. Neskrývali jsme se, nezahlédli jsme živou duši, jen ptáci zpívali, krásně a líbě. No a pak jsme potkali několik vesničanů. Byli menší, štíhlejší a upravení, ne jako sedláci tady. Nejvíc nás překvapilo, že mluvili latinsky," dodal zmateně.
   "Co se stalo pak?" zeptal se Sendivoj se zájmem.
   "Pak náš velitel jednoho udeřil pistolí do spánku a ostatní poručil svázat. Měli jsme za úkol vzít zajatce a vrátit se zpět. Jenomže, jenomže mi jich bylo líto. Byli tak nevinní, tak čistí a krásní. Latina z jejich úst zněla jak andělský zpěv. Dva naše jsem zabil a přetrhl zajatcům pouta, aby utekli. Tehdy mě dostali - omráčen zezadu a dovlečen zpět ke Kelleymu, aby se mnou udělal, co uzná za vhodné."
   "Proč tě nezabili hned na místě?" zajímalo mě. Já bych to tak udělal.
   Tady Cian zaváhal. Po chvilce přemýšlení se však přiznal.
   "Edward Kelley je můj příbuzný, byl jsem jeho muž na špinavou práci."
   "Já to věděl," rozhodil Sendivoj rukama, "já říkal., že ho tam máme nechat!"
   "Nejsem již tím mužem, co vstoupil do portálu," řekl sklesle Cian.
   "Vrak zůstane vrahem, viny nemůžeš zahodit za hlavu a dělat, že neexistují," kázal Michal.
   Měli pravdu oba. Ten muž byl dozajista vrahem, životy lidí, co zabil, mu budou přičteny při posledním soudu k tíži, ale i ten největší zločinec se může napravit a dostat odpuštění. Sám prosím o stejnou věc, mé svědomí není dozajista čistší, nežli jeho. Již to, že se přiznal a lituje, bylo povzbuzující. Navíc už nastoupil cestu dobra, když se snažil zachránit sedláky.
   Opět jsem se mu rozhodl věřit, i Sendivoj musel uznat, že s námi hraje na rovinu. Kdyby byl nastrčený, dozajista by přišel s věrohodnější historkou.
   "Jsem vám zavázán, oběma. Nechte mě splatit dluh a vemte mě s sebou. Chci se na to krásné místo vrátit a pomoci ho zachránit. Jen tak může být mé svědomí opět čisté, drásá mě a ničí, nedá se to vydržet," řekl se slzami v očích.
   Jestli nepatří ke komediantům, a soudě podlo toho, co jsem viděl - k těm nejlepším, pak je to, co řikal, pravda. Pohlédl jsem na Sendivoje. Vypadal také obměkčený, ale zachovával si zdravý rozum.
    "Buďsi," promluvil a zpříma pohlédl obrovi do očí, "můžeš s námi, ale pojmu jen stín podezření a usmažím tě, věř mi, že to dokážu."
   Povzbudivě jsem se na něj usmál. Bylo to oboustranně výhodné spojení, takového siláka mít s sebou bude jistě k užitku.
   Po vyjasnění situace se i Michal zapojoval do debat a cesta nám rychle utíkala. Když se další večer rozhovor stočil na mé uvěznění, vybuchl Sendivoj v divoký cynický smích.
   "Sebral ti Vlčinec? Že prý jej věnoval jedné ze svých milenek?" smál se a plácal se po stehnech. Nic mi na tom tak vtipného nepřišlo.
   "Sáhl jsem po zbrani a než jsem si stačil uvědomit co dělám, už jsem byl v sevření stráží," procedil jsem mezi zuby.
   "Můj otec ho postavil na vypálených základech jako rodinné sídlo, já měl být první hradní pán, zatmělo se mi prostě před očima," vysvětloval jsem ponuře svůj příběh.
   "Chceš vědět pravý důvod, proč ti ho sebral?" zeptal se najednou Cian.
   Užasle jsem na něj pohlédl. Tvářil se vědoucně s tajemným úsměvem na rtech.
   "Je to nejblíže stolové hory Ostaš, tam se totiž nachází portál."
   "Portál je na Ostaši?" vykřikl jsem překvapením.
   "Ano," potvrdil Sendivoj, "je ukrytý v dlouhé sluji."
   Znovu mě to utvrdilo, byl jsem si čím dál jistější, že je proroctví pravdivé, můj hrad byl nedaleko portálu do Avantasie. Ani tohle dozajista nebyla náhoda.
   "Cesta nám bude trvat ještě tři dny," řekl Michal a špičkou boty upravil ohniště.
   "Nemáme žádné zbraně, zásoby, výstroj," oznámil krutou pravdu Cian.
   Měl pravdu, měli jsme hlad a pravděpodobně bychom si neporadili ani s partou lapků. I když jsme měli čaroděje.
   "Můžeme se dostat tajnou chodbou na Vlčinec, je tam dobrá zbrojnice," sdělil jsem, když jsme se ukládali ke spánku.
   "Dobrý nápad," přitakal Michal, "znáš to tam nejlépe a myslím, že tam mnoho mužů nebude. A i kdyby, jakmile budeme jednou uvnitř, nikdo nám nemůže nic říci."
   "A když řekne, tak dostane pěstí," zamumlal Cian z polospánku.

Avantasia - 3. část

16. října 2010 v 16:10 | Llewelyn |  Avantasia - povídka
Třetí část povídky


***

Ráno se Edward Kelley probudil s dobrou náladou. Den vypadal v ranních paprscích svěží a čistý, kupa archů na jeho stole se včerejšími zprávami špehů čekala na posouzení. Ještě v posteli zazvonil na sluhu. Za pár chvil se ozvalo klepání a do vkusně a bohatě zařízené hradní komnaty vešel sluha v černobílé livreji.
Kelley mu naznačil, ať tác s jídlem položí na stůl a mávnutím ho propustil. Sluha se uklonil a zavřel za sebou.
Angličan si povzdychl a vstal. Nejprve zamířil k velkému zrcadlu a pečlivě si rozčesal vlasy tak, aby zakryl chybějící uši. Ještě po letech cítil hlubokou nenávist k muži, který mu je nechal uřezat. I přes mocnou léčebnou magii se nic nedalo dělat, protože zohavení proběhlo po právu a jako takové se nedalo odstranit. Ušklíbl se, když si vzpomněl, jak si to s ním později vyřídil. Obrazy krutého mučení vetchého advokáta mu vždy spravily náladu.
Dooblékl se a zasedl za stůl. U čtení zpráv a hlášení přikusoval studené kuře, každé sousto zapíjel vynikajícím červeným z dvanáct let staré sklizně.
Za dveřmi se začalo hádat několik hlasů. Poznal mezi nimi stráž a svého komorníka. Zamračil se, vstal od stolu a klidným krokem došel ke dveřím. Zprudka je otevřel a všechny zpražil svým pověstným uhrančivým pohledem. Muži zmlkli a nervózně sklopili oči.
Ticho se odvážil přerušit komorník.
"Ehm, prosím za prominutí, pane, ale je tu rytíř Samuel von Gailingen a tvrdí, že má naléhavé zprávy, které nepočkají."
Edward Kelley přikývl a opět se šel posadit. Dovnitř vstoupil muž v červeném sametu, uklonil se přesně podle etikety císařského dvora a zavřel za sebou.
"Co je tak naléhavého?" zeptal se kousavě Kelley.
"Michal Sendivoj, v noci uprchl."
Edward Kelley prudce vstal, listiny se rozsypaly na zem. Vztekle bouchl pěstí do stolu a nepříliš slušně zaklel.
"Jak mohl uprchnout, měl magické řetězy!"
Von Gailingen pokrčil rameny.
"Řetězy tam zůstaly, mříže byly ohnuté, to nemohl udělat nikdo bez pomoci magie."
Kelley ztěžka usedl a upravil si vlasy. Měl chorobný strach, že by někdo mohl vidět jeho zohavení.
"To není všechno," promluvil opět muž v červeném.
"Co ještě?" blýskl očima Kelley.
"Spolu s ním uprchl Gabriel Vlk z Vlčince a váš muž."
"Ten Vlk ať si jde, mně na něm nesejde, ale ten druhý musí být zastaven, zná cestu k portálu. A samozřejmě Sendivoj musí zemřít, živého ho nechytíš, je silný."
Rytíř von Gailingen se ušklíbl. Nechtěl se hádat se svým učitelem a mistrem, přesto musel zopakovat přání Rudolfa.
"Náš císař Rudolf má Vlka zítra popravit na náměstí za velezradu a pokus o vraždu Jeho císařské milosti. Musí být doveden zpět, živý."
Čaroděj se na něj pozorně podíval a chápavě se usmál.
"Je v tom něco osobního, že? Byl jsi s ním ve válce s Turky?"
Přes jinak pohlednou tvář rytíře přelétl temný mrak nenávisti, vycenil zuby jako zvíře a jeho oči sršely zlobou.
"Ano, ale nechci se o tom šířit."
"Já si vyžádal schopného žoldáka a poslali mi vás," pokýval hlavou čaroděj, "a už vím proč. Jméno von Gailingen mi však něco říká."
"Eppelein von Gailingen je loupeživý rytíř ze čtrnáctého století, byl lámán kolem. Nyní je oslavován jako hrdina," vysvětlil prostě rytíř.
"Podívám se do černého zrcadla a pošlu vám zprávu o tom, kudy jedou. Vezměte si deset svých nejlepších a vyjeďte po jejich stopách. Ty dva zabijte a toho svého nepřítele," odmlčel se čaroděj, jakoby hledal vhodné slovo, "s tím si udělejte, co chcete."
Samuel von Gailingen se usmál, uklonil se a rychlým krokem odešel. Zanedlouho viděl Kelley jedenáct jezdců, jak vyjíždějí tryskem z hradu a ztrácí se v těsných uličkách Prahy.

Avantasia - 2. část

15. října 2010 v 19:46 | Llewelyn |  Avantasia - povídka
Tak koukám, že už tu mám nějaké návštěvy, tak snad si někdo první část přečetl a chtěl by zas kousek z celku ukousnout. Takže teď trochu delší, v němž se představí onen přibyvší vězeň.

Avantasia - 2. část

  Ležel jsem na špinavé a vlhké podlaze temné kobky, cítil jsem, jak mi teče krev z nosu. Neodvažoval jsem se zvednout, v hlavě mi hučelo a před očima se mi dělaly mžitky. I dýchání mi připadalo obtížné.
I přesto jsem se s vypětím všech sil posadil a zády se opřel o zeď. Jen mlhavě jsem viděl na druhé straně rozpitý tvar postavy se světlejší skvrnkou namísto obličeje. Postava vstala a přiblížila skvrnu blíže. Zblízka jsem rozeznal nejasné rysy muže ve středních letech.
"Ti tě ale zřídili," prohodil a zvědavě si mě prohlížel. Poté mi položil ruku na hlavu. Snažil jsem se ho udeřit, ale pevným chvatem mě znehybnil. Čekal jsem to nejhorší. Do očí mi udeřilo světlo a ofoukl mě svěží vítr. Náhle se mi zrak vyjasnil, bolesti ustoupily kamsi dovnitř mě a rozplynuly se docela.
Muž mě pustil a poodstoupil s rukama zdviženýma ve smířlivém gestu.
"Už je to lepší?" zeptal se s úsměvem.
Překvapeně jsem přikývl.
"Jak jste to udělal?" zeptal jsem se užasle.
"Copak jsi neslyšel toho vojáka? Nazval mě čarodějem," odpověděl s ironickým úšklebkem.
"Díky," zabručel jsem neurčitě. Neměl jsem náladu bavit se s odsouzencem, i když mi ulevil od bolestí. Měl jsem jen dva dny na to, abych se odsud dostal, spíše jen jeden.
"Slyšel jsem správně, že tě ten šlechtic nazval Gabrielem? Zvláštní jméno," začal muž do ticha a zamyšleně si třel bradu porostlou dlouhým šedým strništěm.
Nechtělo se mi odpovídat, ale ze slušnosti jsem se přemohl.
"Ano, je to biblické jméno, je v naší rodině už od nepaměti."
"A říkal cosi o královských komnatách," doplnil s očekáváním.
Zřejmě si všiml mého výrazu, neboť ihned dodal: "Omlouvám se, že jsem tak zvědavý, ale
už jsem si dlouho s nikým nepopovídal. A mimochodem, jmenuji se Michal Sendivoj ze Skorska."
"Gabriel Vlk z Vlčince," řekl jsem stroze.
Sendivoj strnul uprostřed pohybu. Jeho ohromený výraz se pozvolna měnil v úžas, jeho zakaboněná tvář se rozzářila nepopsatelnou radostí.
"Je to pravda, našel jsem tě," řekl ztěžka a poodstoupil až na druhý konec cely.
"Proč jste mě hledal?"
Namísto odpovědi zarecitoval tichým hlasem plným bázně nicneříkající čtyřverší.

"Bezectná šelma orlem do kotce vržená,
Boží síla vězí v ní, ta schopna je svět zachránit,
z pod meče do doupěte svého pospíchá,
stezkami smrti kráčí, osud svůj naplnit."

Nevěděl jsem, co říct. Ten muž byl buď úplný pomatanec, nebo si mě s někým spletl. Náhle vyskočil do vzduchu a vesele zavýskl. Odsouzenci nechali nářků a přidali se v kvílivém sboru k němu. Stál jsem tam uprostřed divokého vytí a tance a připadal si jako pravý vlk.
Po chvilce přestal a prudce mě objal.
"Zachránče náš, ty záchráníš Avantasii a já jsem tě objevil!" promluvil dojatě.
"Zpomalte, nevím o co vám jde, já bych potřeboval zachránit především sebe, za dva dny mám být popraven," řekl jsem už vztekle a lehce ho odstrčil, to divadlo mi nedělalo dobře.
"Copak to nechápete? To proroctví mluví o vás!"
"Ta nepovedená báseň mělo být proroctví?"
"Jistě!" rozzářil se, "no tak si to vezměte," začal vzrušeně vypočítávat jednotlivé detaily, "bezectná šelma - to je vlk, ano? Boží síla, to je co?" uhodil na mě s otázkou.
"Jméno Gabriel znamená Boží síla," vydechl jsem překvapeně.
"Orlem do kotce vržená," dodal s uspokojením a rozhlédl se kolem sebe.
"Kotec to tedy je, hluboké sklepení Pražského hradu," řekl opět svým normálním hlasem, prozrazujícím vzdělaného člověka.
"Orel, to je erb Rudolfa a Habsburků," pokračoval jsem v úvahách, byl jsem zoufalý, a v té chvíli jsem potřeboval věřit čemukoliv.
"Bezectný může znamenat jedině to, že jsem žoldákem, vždyť žoldák je muž beze cti."
"Každý díl hlavolamu pasuje tam, kam má," přikývl v souhlas čaroděj a pokračoval.
"Z pod meče do doupěte svého pospíchá, to je ten váš Vlčinec," doplnil vítězoslavně.
"Není pochyb, příteli, jsi vyvolený, Boží bojovník kráčející stezkami smrti vstříc svému osudu. Nemusíš to přijmout, nemusíš tomu věřit, ale osud je neúprosný, najde si tě sám."
"Jaký osud?" chtěl jsem vědět a už si přiznával, že tomu věřím.
Michal Sendivoj pokrčil rameny.
"Osud nebo Boží vůle, říkejme tomu, jak chceme. Ale jedno je jisté, byl jsi vyvolen, aby si zachránil můj svět a taky ten svůj, neboť oba jsou propojeny. Propojeny jsou odjakživa, ovlivňují se, a přitom se odpuzují jako dva póly magnetu. Avantasia a Terra, dva světy v jedné dimenzi."
"Vůbec netuším o čem to tu mluvíte," přiznal jsem sklesle a připadal si vedle toho učence z jiného světa malý a nedůležitý. Jeho ostré rysy, doplněné o krátké šedé vlasy a vousy, ho dělaly starším, než ve skutečnosti byl. Mluvil hlasem zvyklým přednášet. Nebo rozkazovat.
Zamyšleně se na mě podíval a poté chápavě přikývl.
"Nejspíš se chovám jako blázen," přiznal s omluvným úsměvem, "ale po deseti dnech v téhle kobce, s těmi zločinci všude kolem, jsem jaksi pozapomněl na normální svět a lidi."
Posadil se a spojil prsty do stříšky. Po chvíli přemýšlení naznačil, ať se také posadím.
"Ještě než začnu vyprávět, musím říci, že," v tu chvíli ztišil hlas a s opatrným porozhlédnutím dokončil, "že vím, jak se odsud dostat, ještě dnes večer."
"Jak?" sykl jsem zvědav, pln naděje.
"Uvidíš, prozatím stačí vědět, že vše bude v pořádku. Teď mě nech mluvit," dodal autorativně a navzdory svému prohlášení se pohroužil do ticha. Na nic jsem se neptal, i když jsem hořel zvědavostí.
"Tvůj svět, Terra, je krásné místo, ale lid upadl, ustavičné války, hladomory a bezpráví udělaly z ráje místo, kde je jen těžké přežít. Sám to víš nejlépe, tvou rukou dozajista zemřelo hodně lidí. A troufám si říci, že nejenom bojeschopní muži," řekl s tvrdým pohledem, kterému jsem nedokázal vzdorovat.
"Víra upadá, církev vládne tvrdě světskou i duchovní mocí. Církev jediného Boha, který nedělá nic, zakořenilo zde kacířství a sektářství - nepřerušuj mě, vím co mluvím! Tvůj jediný Bůh je slabý, vyznavači upadají. Něco se musí udělat."
"Ale co?"
"Nastolit nové božstvo, které vládne v Avantasii."
"Jak se tam jde?" zajímalo mě.
"Portálem ukrytým ve skalách," promluvil čísi hlas mimo celu.
Sendivoj vyskočil, jako když ho píchne. Přiložil tvář až k mřížím a snažil se zahlédnout, odkud ten hlas přichází.
"Kdo je to tam?" zeptal se.
"Říkal jsi, že víš, jak odsud uprchnout," promluvil opět hlas.
Michal mi věnoval tázavý pohled, poté přikývl, jakoby se k něčemu rozhodl.
"Vím."
"Byl jsem tam, první kroky v Avantasii."
"Kdo tě najal?" položil další otázku Michal.
"Edward Kelley."
"Kelley, kdo jiný," ušklíbl se Sendivoj.
"Ten je přece už dva roky mrtvý, ne?" opáčil jsem.
"Jeho staré tělo je, ne duše, dlí teď v mladším těle" zabručel zamyšleně. "Pořád slouží Rudolfovi a má více moci, než kdy předtím. Jeho zásluhou se dostal k Avantasii a mě dal uvěznit. Je císařova pravá ruka," dokončil znechuceně.
Neptal jsem se, jak je to možné, vždyť jsem o cizích světech a čarodějích, těch skutečných, prvně slyšel před hodinou.
Sendivoj se odmlčel. Obočí měl stažené ve známce hlubokého přemýšlení, jeho mozek analyzoval situaci ze všech možných úhlů, plánoval, rozvíjel.
Ostatní zločinci naši debatu nevnímali, stále blekotali a naříkali, tvořili alespoň vhodnou kulisu, kdyby nás někdo poslouchal.
"Vemte mě s sebou," řekl prosebným hlasem neznámý.
"Proč bychom to dělali, jsi zločinec a byl jsi v Avantasii se zlým úmyslem," řekl bez zájmu čaroděj.
"Nevíš, proč jsem tu, kdybych chtěl pomáhat Rudolfovi, tak proč bych byl v řetězech?"
"Nevím, a ani mě to nezajímá," odsekl Sendivoj.
Nechtěl jsem do jejich rozhovoru zasahovat, ani se hádat se Sendivojem, ale věřil jsem neznámému a nechtěl jsem ho tu nechat napospas inkvizici a smrti. Slíbil jsem si, že až, nebo spíš jestli, se dostaneme ven, vezmeme ho s sebou.
"Počkáme na noc, pak vyrazíme," oznámil Michal a posadil se.
Neznámý se odmlčel, v kobce zavládl relativní klid.
***

Kamelot - The Haunting

14. října 2010 v 11:31 | Llewelyn |  Hudba
Písnička, na které teď dost ulítávám, ty jeho výšky jsou geniální



Avantasia - 1. část

14. října 2010 v 11:27 | Llewelyn |  Avantasia - povídka
Napadlo mě, že bych tu mohl dát kousek své povídky, když si ji někdo přečte, přidám další kousek a pak další a další. Tahle povídka zatím čeká na svoje ohodnocení, tak jen do mě



Avantasia - 1. část

Michal Sendivoj si založil ruce na hrudi a stulil se do klubíčka. Ve staré vlhké šatlavě mu byla zima a bolely ho klouby. Špinavá a zatuchlá sláma se rojila blechami, v temných koutech bylo slyšet myší pískot. Úzkým zamřížovaným okýnkem až u stropu pronikalo do potemnělé kobky světlo zapadajícího slunce a pokřiky vojáků na stráži.
   Z vedlejších cel se ozývalo sténání odsouzenců po mučení nebo smrtelné chroptění nemocných, celá škála vzdechů a vzlyků, nad kterými by ustrnul i ten nejzarputilejší soudce či kat. Michala Sendivoje tato nepřestávající kakofonie zvuků však více obtěžovala, než dojímala. Věděl, že se ocitl mezi zločinci výhradně svou vlastní neopatrností. Neměl hloupě slibovat transmutaci kovů ve zlato. Lidé by to nevyužili v dobrém, rozpoutal by tím nikdy nekončící válku. Jenže kdo měl tušit, že neúspěch se rovná žaláři? Žil v přepychu jen díky míchání nefunkčních dryáků a důslednému ujišťování, že tentokrát to určitě vyjde.
   Pokrčil rameny a obrátil se na druhý bok. Sliby, chyby, říkal si, a sám sobě se smál. Z myšlenek ho vytrhla rána rozražených dveří a halas strážných. Zanedlouho chodba získala pekelné vzezření ve svitu pochodní. Hluk se přibližoval, vojáci kleli a smáli se, vzteklé výkřiky a chrastění řetězů prozrazovaly, že vedou dalšího vězně. Ostatní hluk z cel dočista ustal, každý se krčil ve stínu své temnice, aby se naň vojáci nerozpomněli. K jejich úlevě
se biřici zastavili před kobkou Michala Sendivoje.
   "Vedeme ti společnost, čaroději," zasmál se jeden ze čtveřice strážných, zatímco bojoval se zámkem cely.
   "Budete si rozumět," zajíkl se smíchem druhý, jako by řekl kdovíjaký vtip.
   Železné mříže se s uširvoucím skřípěním otevřely, vojáci hrubě strčili muže v řetězech do kobky a opět zamkli. Ze tmy vystoupil muž ve středních letech, oděný v krajkách a sametu. Podle svalnaté šíje obepnuté bílým nákrčníkem a jizev ve tváři, které nezamaskoval ani pěstěným vousem, bylo poznat, že se tento dozajista vznešený muž neohání pouze rodokmenem a čestnými tituly, ale i zbraní.
   Zkusil, jestli je mřiž opravdu zamčená a krutě se usmál. Poté se rozhlédl kolem a s pokývnutím hlavy se vrátil k ležící postavě přibyvšího vězně.
   "Vidíš, kam až jsi to dopracoval, Gabrieli," řekl pomalu a s jistým uspokojením. V jeho hlase byl slyšet nepatrný cizí přízvuk. Sendivoj nedokázal rozeznat, odkud pochází, a to procestoval kus světa.
    "Není to tu tak pohodlné jako v královských komnatách, že? Mohl jsi
mít všechno a teď se dělíš o smradlavou kobku se starým šarlatánem. Ale neboj se, dlouho tu nezůstaneš. Náš císař Rudolf nechal postavit na náměstí dřevěné lešení, celá Praha se těší na velkolepou exekuci," pokračoval dále už nezúčastněným hlasem, zatímco si leštil nehty o sametovou kazajku.
   "Inu, chtěl vlk strhnout habsburského orla a orel ho zavřel do kotce jako nebezpečnou šelmu, co kousla svého pána," říkal si jakoby pro sebe a náhle se mu ztvář zkřivila hněvem.
   "Uvidíme se za dva dny na náměstí, můžeš tu zatím přemítat o všech svých chybách" štěkl nenávistně a rychlým krokem odešel. Vojáci měli co dělat, aby mu stačili. Bouchly dveře, bylo slyšet padající závoru a poté se rozhostilo ticho. Bohužel jen na chvilku, odsouzenci se vrátili k naříkání, pláči a klení.

***

Soutěž o Dračí řád

14. října 2010 v 11:18 | Llewelyn


 Tak dnes se zveřejnilo prvních 11 povídek v soutěži na mfantasy.cz. Konkurence byla víc než silná, trochu zklamání, protože jsem doufal, že by to mohlo dopadnout. Nevim kolikátý nakonec jsem, doufám, že to bude aspoň v druhý desítce.