rturu

Avantasia - 1. část

14. října 2010 v 11:27 | Llewelyn |  Avantasia - povídka
Napadlo mě, že bych tu mohl dát kousek své povídky, když si ji někdo přečte, přidám další kousek a pak další a další. Tahle povídka zatím čeká na svoje ohodnocení, tak jen do mě



Avantasia - 1. část

Michal Sendivoj si založil ruce na hrudi a stulil se do klubíčka. Ve staré vlhké šatlavě mu byla zima a bolely ho klouby. Špinavá a zatuchlá sláma se rojila blechami, v temných koutech bylo slyšet myší pískot. Úzkým zamřížovaným okýnkem až u stropu pronikalo do potemnělé kobky světlo zapadajícího slunce a pokřiky vojáků na stráži.
   Z vedlejších cel se ozývalo sténání odsouzenců po mučení nebo smrtelné chroptění nemocných, celá škála vzdechů a vzlyků, nad kterými by ustrnul i ten nejzarputilejší soudce či kat. Michala Sendivoje tato nepřestávající kakofonie zvuků však více obtěžovala, než dojímala. Věděl, že se ocitl mezi zločinci výhradně svou vlastní neopatrností. Neměl hloupě slibovat transmutaci kovů ve zlato. Lidé by to nevyužili v dobrém, rozpoutal by tím nikdy nekončící válku. Jenže kdo měl tušit, že neúspěch se rovná žaláři? Žil v přepychu jen díky míchání nefunkčních dryáků a důslednému ujišťování, že tentokrát to určitě vyjde.
   Pokrčil rameny a obrátil se na druhý bok. Sliby, chyby, říkal si, a sám sobě se smál. Z myšlenek ho vytrhla rána rozražených dveří a halas strážných. Zanedlouho chodba získala pekelné vzezření ve svitu pochodní. Hluk se přibližoval, vojáci kleli a smáli se, vzteklé výkřiky a chrastění řetězů prozrazovaly, že vedou dalšího vězně. Ostatní hluk z cel dočista ustal, každý se krčil ve stínu své temnice, aby se naň vojáci nerozpomněli. K jejich úlevě
se biřici zastavili před kobkou Michala Sendivoje.
   "Vedeme ti společnost, čaroději," zasmál se jeden ze čtveřice strážných, zatímco bojoval se zámkem cely.
   "Budete si rozumět," zajíkl se smíchem druhý, jako by řekl kdovíjaký vtip.
   Železné mříže se s uširvoucím skřípěním otevřely, vojáci hrubě strčili muže v řetězech do kobky a opět zamkli. Ze tmy vystoupil muž ve středních letech, oděný v krajkách a sametu. Podle svalnaté šíje obepnuté bílým nákrčníkem a jizev ve tváři, které nezamaskoval ani pěstěným vousem, bylo poznat, že se tento dozajista vznešený muž neohání pouze rodokmenem a čestnými tituly, ale i zbraní.
   Zkusil, jestli je mřiž opravdu zamčená a krutě se usmál. Poté se rozhlédl kolem a s pokývnutím hlavy se vrátil k ležící postavě přibyvšího vězně.
   "Vidíš, kam až jsi to dopracoval, Gabrieli," řekl pomalu a s jistým uspokojením. V jeho hlase byl slyšet nepatrný cizí přízvuk. Sendivoj nedokázal rozeznat, odkud pochází, a to procestoval kus světa.
    "Není to tu tak pohodlné jako v královských komnatách, že? Mohl jsi
mít všechno a teď se dělíš o smradlavou kobku se starým šarlatánem. Ale neboj se, dlouho tu nezůstaneš. Náš císař Rudolf nechal postavit na náměstí dřevěné lešení, celá Praha se těší na velkolepou exekuci," pokračoval dále už nezúčastněným hlasem, zatímco si leštil nehty o sametovou kazajku.
   "Inu, chtěl vlk strhnout habsburského orla a orel ho zavřel do kotce jako nebezpečnou šelmu, co kousla svého pána," říkal si jakoby pro sebe a náhle se mu ztvář zkřivila hněvem.
   "Uvidíme se za dva dny na náměstí, můžeš tu zatím přemítat o všech svých chybách" štěkl nenávistně a rychlým krokem odešel. Vojáci měli co dělat, aby mu stačili. Bouchly dveře, bylo slyšet padající závoru a poté se rozhostilo ticho. Bohužel jen na chvilku, odsouzenci se vrátili k naříkání, pláči a klení.

***
 


Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 15. října 2010 v 23:50 | Reagovat

Zajímalo by mě, jaký má název povídky souvislost s povídkou samotnou. Zatím je to (hmmmm) historické fantasy - téměř bych řekla pokus o čistě historickou povídku. Každopádně to není úplně špatně napsané, dokonce mi přišli některé části velice dobře řemeslně zpracované. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama