rturu

Avantasia - 2. část

15. října 2010 v 19:46 | Llewelyn |  Avantasia - povídka
Tak koukám, že už tu mám nějaké návštěvy, tak snad si někdo první část přečetl a chtěl by zas kousek z celku ukousnout. Takže teď trochu delší, v němž se představí onen přibyvší vězeň.

Avantasia - 2. část

  Ležel jsem na špinavé a vlhké podlaze temné kobky, cítil jsem, jak mi teče krev z nosu. Neodvažoval jsem se zvednout, v hlavě mi hučelo a před očima se mi dělaly mžitky. I dýchání mi připadalo obtížné.
I přesto jsem se s vypětím všech sil posadil a zády se opřel o zeď. Jen mlhavě jsem viděl na druhé straně rozpitý tvar postavy se světlejší skvrnkou namísto obličeje. Postava vstala a přiblížila skvrnu blíže. Zblízka jsem rozeznal nejasné rysy muže ve středních letech.
"Ti tě ale zřídili," prohodil a zvědavě si mě prohlížel. Poté mi položil ruku na hlavu. Snažil jsem se ho udeřit, ale pevným chvatem mě znehybnil. Čekal jsem to nejhorší. Do očí mi udeřilo světlo a ofoukl mě svěží vítr. Náhle se mi zrak vyjasnil, bolesti ustoupily kamsi dovnitř mě a rozplynuly se docela.
Muž mě pustil a poodstoupil s rukama zdviženýma ve smířlivém gestu.
"Už je to lepší?" zeptal se s úsměvem.
Překvapeně jsem přikývl.
"Jak jste to udělal?" zeptal jsem se užasle.
"Copak jsi neslyšel toho vojáka? Nazval mě čarodějem," odpověděl s ironickým úšklebkem.
"Díky," zabručel jsem neurčitě. Neměl jsem náladu bavit se s odsouzencem, i když mi ulevil od bolestí. Měl jsem jen dva dny na to, abych se odsud dostal, spíše jen jeden.
"Slyšel jsem správně, že tě ten šlechtic nazval Gabrielem? Zvláštní jméno," začal muž do ticha a zamyšleně si třel bradu porostlou dlouhým šedým strništěm.
Nechtělo se mi odpovídat, ale ze slušnosti jsem se přemohl.
"Ano, je to biblické jméno, je v naší rodině už od nepaměti."
"A říkal cosi o královských komnatách," doplnil s očekáváním.
Zřejmě si všiml mého výrazu, neboť ihned dodal: "Omlouvám se, že jsem tak zvědavý, ale
už jsem si dlouho s nikým nepopovídal. A mimochodem, jmenuji se Michal Sendivoj ze Skorska."
"Gabriel Vlk z Vlčince," řekl jsem stroze.
Sendivoj strnul uprostřed pohybu. Jeho ohromený výraz se pozvolna měnil v úžas, jeho zakaboněná tvář se rozzářila nepopsatelnou radostí.
"Je to pravda, našel jsem tě," řekl ztěžka a poodstoupil až na druhý konec cely.
"Proč jste mě hledal?"
Namísto odpovědi zarecitoval tichým hlasem plným bázně nicneříkající čtyřverší.

"Bezectná šelma orlem do kotce vržená,
Boží síla vězí v ní, ta schopna je svět zachránit,
z pod meče do doupěte svého pospíchá,
stezkami smrti kráčí, osud svůj naplnit."

Nevěděl jsem, co říct. Ten muž byl buď úplný pomatanec, nebo si mě s někým spletl. Náhle vyskočil do vzduchu a vesele zavýskl. Odsouzenci nechali nářků a přidali se v kvílivém sboru k němu. Stál jsem tam uprostřed divokého vytí a tance a připadal si jako pravý vlk.
Po chvilce přestal a prudce mě objal.
"Zachránče náš, ty záchráníš Avantasii a já jsem tě objevil!" promluvil dojatě.
"Zpomalte, nevím o co vám jde, já bych potřeboval zachránit především sebe, za dva dny mám být popraven," řekl jsem už vztekle a lehce ho odstrčil, to divadlo mi nedělalo dobře.
"Copak to nechápete? To proroctví mluví o vás!"
"Ta nepovedená báseň mělo být proroctví?"
"Jistě!" rozzářil se, "no tak si to vezměte," začal vzrušeně vypočítávat jednotlivé detaily, "bezectná šelma - to je vlk, ano? Boží síla, to je co?" uhodil na mě s otázkou.
"Jméno Gabriel znamená Boží síla," vydechl jsem překvapeně.
"Orlem do kotce vržená," dodal s uspokojením a rozhlédl se kolem sebe.
"Kotec to tedy je, hluboké sklepení Pražského hradu," řekl opět svým normálním hlasem, prozrazujícím vzdělaného člověka.
"Orel, to je erb Rudolfa a Habsburků," pokračoval jsem v úvahách, byl jsem zoufalý, a v té chvíli jsem potřeboval věřit čemukoliv.
"Bezectný může znamenat jedině to, že jsem žoldákem, vždyť žoldák je muž beze cti."
"Každý díl hlavolamu pasuje tam, kam má," přikývl v souhlas čaroděj a pokračoval.
"Z pod meče do doupěte svého pospíchá, to je ten váš Vlčinec," doplnil vítězoslavně.
"Není pochyb, příteli, jsi vyvolený, Boží bojovník kráčející stezkami smrti vstříc svému osudu. Nemusíš to přijmout, nemusíš tomu věřit, ale osud je neúprosný, najde si tě sám."
"Jaký osud?" chtěl jsem vědět a už si přiznával, že tomu věřím.
Michal Sendivoj pokrčil rameny.
"Osud nebo Boží vůle, říkejme tomu, jak chceme. Ale jedno je jisté, byl jsi vyvolen, aby si zachránil můj svět a taky ten svůj, neboť oba jsou propojeny. Propojeny jsou odjakživa, ovlivňují se, a přitom se odpuzují jako dva póly magnetu. Avantasia a Terra, dva světy v jedné dimenzi."
"Vůbec netuším o čem to tu mluvíte," přiznal jsem sklesle a připadal si vedle toho učence z jiného světa malý a nedůležitý. Jeho ostré rysy, doplněné o krátké šedé vlasy a vousy, ho dělaly starším, než ve skutečnosti byl. Mluvil hlasem zvyklým přednášet. Nebo rozkazovat.
Zamyšleně se na mě podíval a poté chápavě přikývl.
"Nejspíš se chovám jako blázen," přiznal s omluvným úsměvem, "ale po deseti dnech v téhle kobce, s těmi zločinci všude kolem, jsem jaksi pozapomněl na normální svět a lidi."
Posadil se a spojil prsty do stříšky. Po chvíli přemýšlení naznačil, ať se také posadím.
"Ještě než začnu vyprávět, musím říci, že," v tu chvíli ztišil hlas a s opatrným porozhlédnutím dokončil, "že vím, jak se odsud dostat, ještě dnes večer."
"Jak?" sykl jsem zvědav, pln naděje.
"Uvidíš, prozatím stačí vědět, že vše bude v pořádku. Teď mě nech mluvit," dodal autorativně a navzdory svému prohlášení se pohroužil do ticha. Na nic jsem se neptal, i když jsem hořel zvědavostí.
"Tvůj svět, Terra, je krásné místo, ale lid upadl, ustavičné války, hladomory a bezpráví udělaly z ráje místo, kde je jen těžké přežít. Sám to víš nejlépe, tvou rukou dozajista zemřelo hodně lidí. A troufám si říci, že nejenom bojeschopní muži," řekl s tvrdým pohledem, kterému jsem nedokázal vzdorovat.
"Víra upadá, církev vládne tvrdě světskou i duchovní mocí. Církev jediného Boha, který nedělá nic, zakořenilo zde kacířství a sektářství - nepřerušuj mě, vím co mluvím! Tvůj jediný Bůh je slabý, vyznavači upadají. Něco se musí udělat."
"Ale co?"
"Nastolit nové božstvo, které vládne v Avantasii."
"Jak se tam jde?" zajímalo mě.
"Portálem ukrytým ve skalách," promluvil čísi hlas mimo celu.
Sendivoj vyskočil, jako když ho píchne. Přiložil tvář až k mřížím a snažil se zahlédnout, odkud ten hlas přichází.
"Kdo je to tam?" zeptal se.
"Říkal jsi, že víš, jak odsud uprchnout," promluvil opět hlas.
Michal mi věnoval tázavý pohled, poté přikývl, jakoby se k něčemu rozhodl.
"Vím."
"Byl jsem tam, první kroky v Avantasii."
"Kdo tě najal?" položil další otázku Michal.
"Edward Kelley."
"Kelley, kdo jiný," ušklíbl se Sendivoj.
"Ten je přece už dva roky mrtvý, ne?" opáčil jsem.
"Jeho staré tělo je, ne duše, dlí teď v mladším těle" zabručel zamyšleně. "Pořád slouží Rudolfovi a má více moci, než kdy předtím. Jeho zásluhou se dostal k Avantasii a mě dal uvěznit. Je císařova pravá ruka," dokončil znechuceně.
Neptal jsem se, jak je to možné, vždyť jsem o cizích světech a čarodějích, těch skutečných, prvně slyšel před hodinou.
Sendivoj se odmlčel. Obočí měl stažené ve známce hlubokého přemýšlení, jeho mozek analyzoval situaci ze všech možných úhlů, plánoval, rozvíjel.
Ostatní zločinci naši debatu nevnímali, stále blekotali a naříkali, tvořili alespoň vhodnou kulisu, kdyby nás někdo poslouchal.
"Vemte mě s sebou," řekl prosebným hlasem neznámý.
"Proč bychom to dělali, jsi zločinec a byl jsi v Avantasii se zlým úmyslem," řekl bez zájmu čaroděj.
"Nevíš, proč jsem tu, kdybych chtěl pomáhat Rudolfovi, tak proč bych byl v řetězech?"
"Nevím, a ani mě to nezajímá," odsekl Sendivoj.
Nechtěl jsem do jejich rozhovoru zasahovat, ani se hádat se Sendivojem, ale věřil jsem neznámému a nechtěl jsem ho tu nechat napospas inkvizici a smrti. Slíbil jsem si, že až, nebo spíš jestli, se dostaneme ven, vezmeme ho s sebou.
"Počkáme na noc, pak vyrazíme," oznámil Michal a posadil se.
Neznámý se odmlčel, v kobce zavládl relativní klid.
***
 


Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 15. října 2010 v 23:56 | Reagovat

Není to špatně napsané, ale musím se přiznat, že mě to v půlce přestalo bavit. První část vypadala slibně, jenomže během druhé to sklouzlo do klišé o věštbě a vyvoleném hrdinovi. Trochu mě to zklamalo, protože prostředí Rudolfova dvora vypadá velice lákavě a nepamatuji se, že bych už někdy něco podobného četla. ;-)

2 Llewelyn Llewelyn | 16. října 2010 v 16:04 | Reagovat

Čau, no ono se to pak rozjede s Kelleyem, ale na druhou stranu jsem se opravdu snažil, aby to bylo historicky aspoň trochu přesné. Od Michala Sendivoje, což byl mág a alchymista na Rudolfově dvoře a skončil ve vězení kvůli transmutaci...jasně, z Avantasie jsem si vzal prvotní nápad vězení a záchrany světa a průvodce, nic víc...Kelley je přesnější, včetnš jeho artefaktu, chybějících uší, vysvětlení jeho smrti atd...no jo, snad tě třeba další kousky začnou bavit..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama