rturu

Avantasia - 4 část

18. října 2010 v 15:12 | Llewelyn |  Avantasia - povídka


 ve 4. dílu povídky se vyjasní spousta věcí


***

Slunce bylo na svém oslepujícím zenitu, koně sotva pletli nohama. Jeli jsme přes noc a celé dopoledne, hnali jsme se tryskem po cestách, nemělo smysl se zdržovat, věděli jsme, že nás budou pronásledovat. Ujeli jsme necelých sedm mil, to bylo dost, ale nemohli jsme předstihnout holuby, kteří by mohli varovat posádku u portálu. Nebo, jak dodal Sendivoj, je mohl varovat Kelley na dálku, má prý na to schopnosti. Tomu jsem sice nerozuměl, ale nezbývalo mi nic jiného, než věřit jeho znalostem.
   Kůň pod naším novým společníkem zavrávoral. Nebylo divu, ujeli jsme velkou vzdálenost bez zastávek, naštěstí se koním v temné noci na hrbolaté cestě nic nestalo, svým šestým smyslem si vybírali nejschůdnější cestu.
   Usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na noční útěk. Sendivoj vyslovil zaklínadlo, při kterém jsem musel pevně držet řetěz a dotýkat se několika bodů na jeho těle. Bylo to kompikované a zdlouhavé, nakonec však řetěz za pomoci zaklínání praskl. Poté kouzlem roztáhl mříž a byli jsme venku z cely.
   "Musíme si odpočinout, nebo nám koně pojdou," řekl unaveně Sendivoj. V denním světle jsem si mohl do detailu prohlédnout jeho tvář. Nebyl vůbec starý, měl ostré rysy, nos jako Říman a chladné šedé oči, ve kterých se čas od času blýskla zvláštní jiskra. Měl krátké šedé vlasy a vousy, stejné délky i barvy, takže nebylo poznat, kde jedny končí a druhé začínají. Celkově byl mohutný a silný, nemohlo mu být více než pětatřicet let.
   Ještě vyšší a mohutnější byl náš nový společník. Byl urostlý jako medvěd, dříve vyholená hlava mu začala porůstat zrzavými vlasy. Měl pravidelnou a výraznou tvář s hranatou bradou. Jeho oči byly měkké a smutné. Představil se nám jako Cian O' Connell, Ir. Nechtěl nám však prozradit, jak se dostal do vězení, což ještě více popudilo Sendivoje, který mu nevěřil od začátku. Uměl navíc dobře česky, až na tvrdší přízvuk nebylo poznat, že je cizinec.
   V tu chvíli jsem si sám nebyl jistý, co si o něm mám myslet, má intuice se mu však rozhodla věřit.
   Sesedli jsme a svedli koně z cesty. Utábořili jsme se v nedaleké dolině mezi dvěma zalesněnými pahorky, zvířata jsme uvázali na dlouho, aby se mohla napást. Cian obratně rozdělal oheň.
   "Takže, kam jedeme?" zeptal jsem se, když se všichni usadili.
   "Na severovýchod," odpověděl Sendivoj. I když odpočíval, dával neustále pozor na Ciana.
   "Dobře, ale chci vědět proč. Jsem ti sice zavázán, že jsi mě odtamtud dostal, žes mi vyložil moje poslání, ale s ničím jsem nesouhlasil," namítl jsem, protože mě trošku štvalo, že můj souhlas bral jako hotovou věc.
   Michal mi věnoval tázavý pohled, stejně jako Cian. V jeho očích se opět blýsklo, tentokrát zlostně.
   "Myslel jsem, že ti tvá čest velí uposlechnout volání osudu," řekl tiše.
   "Neřekl jsem, že ne," odpověděl jsem vyhýbavě, "ale chci o tom vědět víc. O Avantasii."
   "O tom ti může říct tady ten zločinec," zašklebil se a bradou ukázal na Ira.
   Ten mu věnoval zkoumavý pohled, ale nechal to být. Poté se otočil na mě.
   "Řeknu ti vše, co jsem viděl," promluvil svým hlubokým hlasem. V prstech točil větvičkou, kterou hodil do ohně a s povzdechnutím spustil: "Vstoupili jsme tam portálem. Měl jsem pocit jako bych letěl a za chvilku mě to vyhodilo na druhé straně. Slunce jako by svítilo jasněji a příjemněji, vůně z okolních zelených luk a lesů byla silná a vábivá, jestli mi rozumíte," řekl nadšeně, červenaje se při tom.
   "Portál byl vytesán ve skále, od něj vedla téměř neznatelná cesta. Vyrazili jsme, bylo nás šest, dobří stopaři a tvrdí, bezohlední vojáci. Pokračovali jsme tiše a obezřetně, ale každým krokem nám bylo lépe a asi po půl míli jsme šli jako na procházce. Neskrývali jsme se, nezahlédli jsme živou duši, jen ptáci zpívali, krásně a líbě. No a pak jsme potkali několik vesničanů. Byli menší, štíhlejší a upravení, ne jako sedláci tady. Nejvíc nás překvapilo, že mluvili latinsky," dodal zmateně.
   "Co se stalo pak?" zeptal se Sendivoj se zájmem.
   "Pak náš velitel jednoho udeřil pistolí do spánku a ostatní poručil svázat. Měli jsme za úkol vzít zajatce a vrátit se zpět. Jenomže, jenomže mi jich bylo líto. Byli tak nevinní, tak čistí a krásní. Latina z jejich úst zněla jak andělský zpěv. Dva naše jsem zabil a přetrhl zajatcům pouta, aby utekli. Tehdy mě dostali - omráčen zezadu a dovlečen zpět ke Kelleymu, aby se mnou udělal, co uzná za vhodné."
   "Proč tě nezabili hned na místě?" zajímalo mě. Já bych to tak udělal.
   Tady Cian zaváhal. Po chvilce přemýšlení se však přiznal.
   "Edward Kelley je můj příbuzný, byl jsem jeho muž na špinavou práci."
   "Já to věděl," rozhodil Sendivoj rukama, "já říkal., že ho tam máme nechat!"
   "Nejsem již tím mužem, co vstoupil do portálu," řekl sklesle Cian.
   "Vrak zůstane vrahem, viny nemůžeš zahodit za hlavu a dělat, že neexistují," kázal Michal.
   Měli pravdu oba. Ten muž byl dozajista vrahem, životy lidí, co zabil, mu budou přičteny při posledním soudu k tíži, ale i ten největší zločinec se může napravit a dostat odpuštění. Sám prosím o stejnou věc, mé svědomí není dozajista čistší, nežli jeho. Již to, že se přiznal a lituje, bylo povzbuzující. Navíc už nastoupil cestu dobra, když se snažil zachránit sedláky.
   Opět jsem se mu rozhodl věřit, i Sendivoj musel uznat, že s námi hraje na rovinu. Kdyby byl nastrčený, dozajista by přišel s věrohodnější historkou.
   "Jsem vám zavázán, oběma. Nechte mě splatit dluh a vemte mě s sebou. Chci se na to krásné místo vrátit a pomoci ho zachránit. Jen tak může být mé svědomí opět čisté, drásá mě a ničí, nedá se to vydržet," řekl se slzami v očích.
   Jestli nepatří ke komediantům, a soudě podlo toho, co jsem viděl - k těm nejlepším, pak je to, co řikal, pravda. Pohlédl jsem na Sendivoje. Vypadal také obměkčený, ale zachovával si zdravý rozum.
    "Buďsi," promluvil a zpříma pohlédl obrovi do očí, "můžeš s námi, ale pojmu jen stín podezření a usmažím tě, věř mi, že to dokážu."
   Povzbudivě jsem se na něj usmál. Bylo to oboustranně výhodné spojení, takového siláka mít s sebou bude jistě k užitku.
   Po vyjasnění situace se i Michal zapojoval do debat a cesta nám rychle utíkala. Když se další večer rozhovor stočil na mé uvěznění, vybuchl Sendivoj v divoký cynický smích.
   "Sebral ti Vlčinec? Že prý jej věnoval jedné ze svých milenek?" smál se a plácal se po stehnech. Nic mi na tom tak vtipného nepřišlo.
   "Sáhl jsem po zbrani a než jsem si stačil uvědomit co dělám, už jsem byl v sevření stráží," procedil jsem mezi zuby.
   "Můj otec ho postavil na vypálených základech jako rodinné sídlo, já měl být první hradní pán, zatmělo se mi prostě před očima," vysvětloval jsem ponuře svůj příběh.
   "Chceš vědět pravý důvod, proč ti ho sebral?" zeptal se najednou Cian.
   Užasle jsem na něj pohlédl. Tvářil se vědoucně s tajemným úsměvem na rtech.
   "Je to nejblíže stolové hory Ostaš, tam se totiž nachází portál."
   "Portál je na Ostaši?" vykřikl jsem překvapením.
   "Ano," potvrdil Sendivoj, "je ukrytý v dlouhé sluji."
   Znovu mě to utvrdilo, byl jsem si čím dál jistější, že je proroctví pravdivé, můj hrad byl nedaleko portálu do Avantasie. Ani tohle dozajista nebyla náhoda.
   "Cesta nám bude trvat ještě tři dny," řekl Michal a špičkou boty upravil ohniště.
   "Nemáme žádné zbraně, zásoby, výstroj," oznámil krutou pravdu Cian.
   Měl pravdu, měli jsme hlad a pravděpodobně bychom si neporadili ani s partou lapků. I když jsme měli čaroděje.
   "Můžeme se dostat tajnou chodbou na Vlčinec, je tam dobrá zbrojnice," sdělil jsem, když jsme se ukládali ke spánku.
   "Dobrý nápad," přitakal Michal, "znáš to tam nejlépe a myslím, že tam mnoho mužů nebude. A i kdyby, jakmile budeme jednou uvnitř, nikdo nám nemůže nic říci."
   "A když řekne, tak dostane pěstí," zamumlal Cian z polospánku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama