rturu

Avantasia - 5. díl

20. října 2010 v 13:11 | Llewelyn |  Avantasia - povídka


 Rozhodl jsem se, že tu dám poslední díl povídky, je nejdelší a také nejakčnější, snad to někdo dočte do konce

***


 Edward Kelley vztekle rázoval po místnost. Jeho plán se mu hroutil pod rukama, síť, kterou upletl, měla příliš mnoho děr a to se projevilo hned v několika ohledech. Především nepočítal s tím, že se jeho artefakt, jemuž říkal černé zrcadlo, ukáže slepým.
Sendivoj pravděpodobně zastínil auru svou a svých nohsledů. Kelley neopomněl vyzpovídat ostatní vězně a dozvěděl se nepříjemnou skutečnost. Jeden z vězňů mu vypověděl téměř celý rozhovor mezi Sendivojem a Vlkem, stejně i úlohu Ciana.
"Pokud je pravda, že on je vyvoleným," zašeptal, ale bál se myšlenku dokončit. Nezbylo nic, než jednat tvrdě a rychle. Přistoupil k obrazu, odklopil ho a vytáhl z tajné komory křišťálovou kouli, zabalenou v sametové pokrývce. Kouli postavil na zdobenou trojnožku a vyslovil zaklínadlo.
Ihned vycítil auru Samuela von Gailingena. Jeho pokřivené já bylo černé a kruté, obrazy pýchy se mísily z krvavými představami a skutky. Zahlédl i pekelný oheň, který mu dával sílu. Kelley se usmál a pomyslil si, jak je mu ten muž podobný. Vyznává satana, jméno Samuel ho dokonale vystihuje, je to zkomolenina jména dábla Samaela. Jaký protiklad k tomu Gabrieli, jenž je podoben archanděli.
"Jedou k portálu, ale nemohu je zaměřit. Pravděpodobně pojedou rychle, musíš tam být první a zabezpečit portál," řekl do vědomí Samuela.
Uklidil kouli zpět a posadil se. Musel o tom informovat Rudolfa, který je rozezlen z útěku Sendivoje i Gabriela z Vlčince. Jeho mysl postižená útrapami syfilisu, byla přímo posedlá exekucí toho skorovraha. Z kdysi mocného panovníka zbyla jen lidská troska, hledající štěstí v obrazech a laciných lektvarech.
Jak smutné jsou osudy vládců, pomyslel si a vrátil se k práci.
***
Stanuli jsme na dohled hradu. Malé sídlo na vrcholu zalesněného kopce, pod ním tekoucí řeka. Můj domov. Neubránil jsem se dojetí, když jsem viděl ty zubaté hradby a věže s červenými střechami.
"Tak jak se dostaneme dovnitř?" zeptal se Michal.
"Hlavní branou určitě ne, ale chodba z hradu ústí asi čtvrt míle nedaleko. Jen si nejsem jistý, jestli bychom měli jít dovnitř všichni."
Cian si odkašlal a pohnul se v sedle, až kůže zavrzala. Evidentně měl něco na jazyku, ale neodvážil se to vyslovit nahlas.
Michal ho pobídl výmluvným pohledem.
"Jestli dovolíte," začal nervózně, "stále jsem příbuzný Edwarda Kelleyho a pokud se nepletu, tak to má tady na starosti."
"A to tam hodláš nakráčet a oznámit jim to?"
"Ne," zakroutil hlavou, "ale stále mám pečetní erbovní prsten. Navíc jsem na trhu v Polici koupil pergamen, inkoust a vosk," řekl jako by se jednalo o zcela běžnou věc.
Zůstali jsme na něj civět. V tom obrovitém zrzkovi bylo mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Mnohem víc.
"Dobrý nápad, příteli," řekl důvěrně Michal, "nechejte mě to napsat.
Cian mu poslušně odevzdal vše potřebné a dokonce vylezl na strom pro ptačí brk. Za půl hodiny bylo vše napsáno a zapečetěno, byli jsme připraveni vyrazit.
Na cestě jsem pocítil úzkost. Nebylo mi zřejmé proč, ale nakonec mi to došlo. Jestli mě někdo pozná, může vše dopadnout špatně. Stejně tak i Cian, obrovský Ir není na severovýchodě Čech zrovna obvyklá postava. Sdělil jsem své obavy oběma společníkům.
"Máš pravdu," přisvědčil Michal, " přesto vás nikdo nepozná."
"Myslím, že pozná," odporoval jsem.
"Nepozná," řekl sebevědomě a zastavil koně. Otočil se na Ciana a pronesl složité zaklínadlo, rozeznal jsem v něm latinu, řečtinu a jakýci severský jazyk. Cian se mi proměnil před očima. Jeho zrzavé strniště na holé lebce se změnilo na dlouhé a černé kučeravé vlasy, zvětšil se mu nos a zkřivila se ústa. Navzdory tíživosti situace jsem vyprskl smíchy.
"Není to, doufám, trvalé?" zeptal jsem se s přidušovaným smíchem.
"Bohužel ne," zavtipkoval Michal a provedl to samé se mnou. Cian se puze usmál, buď jsem nevypadal tak hloupě, nebo se uměl lépe ovládat.
"Fešák," pronesl neutrálním hlasem Michal a pobídl koně.
U brány stálo deset mušketýrů a stejný počet halberdýrů. Když zazvonila kopyta našich koní na dlažbě, mušketýři ustupili dozadu a opřeli muškety o furkety.
"Wer da?" zakřičel do tmy jeden z mužů.
"Nestřílejte," oznámil německy Michal a ukázal prázdné ruce. Napodobili jsme ho a stáli úplně klidně, někdo má na spoušti velmi citlivý prst a snadno se lekne.
Starší důstojník vystoupil z řady. Michal mu podal dopis a trpělivě čekal. Důstojník ho přečetl celý, dokonce si posvítil na pečeť a zkusil, jestli je vosk pravý. Teprve poté dal rozkaz k otevření brány a nabídl se, že vše zařídí osobně.
Prošli jsme malým nádvoříčkem osvětleným syčícími pochodněmi a vstoupili do kasárny. Ve strážnici sedělo několik mužů v sukních a hráli karty. Skotský žoldnéřský osobní oddíl Edwarda Kelleyho. Všichni muži byli urostlí, chlupaté ruce měli jako kladiva, byla to žoldnéřská elita.
Došli jsme k bytelným dveřím z klíženého dřeva, pobitého masivními hřeby. Důstojník poodstoupil a řekl, ať si vybereme.
Michal důležitě pokýval hlavou a vznešeně nakráčel dovnitř, jako by mu to tu celé patřilo.
"Vybírejte jen to nejlepší, budeme to potřebovat, abychom přežili," řekl záměrně nahlas Michal německy.
Automaticky jsem došel k poslednímu stojanu a vzal si český tesák. Leskl se tam hned v několika verzích a v různých velikostech. Sáhl jsem po nejdelším exempláři. Prodloužená jednoručka, dokonale nablyštěná a vyvážená. Po chvilce přemýšlení jsem si vzal ještě dva kratší, délkou připomínaly dlouhé nože. Hodily se do husté bitevní vřavy nebo boj ve stísněném prostoru, jako jsou chodby nebo les.
Michal se oblékl do kroužkové haleny a poručil si nové cestovní šaty.
"Po bývalém majiteli zde určitě něco zbylo," dodal a mrkl na mě přitom. Důstojník odešel splnit jeho přání.
"Jsou tu i anglické zbraně," houkl Cian a vytáhl z kupy naházených zbraní obrovský falchion. Zářivě se na něj usmál a zkusmo jím máchl. Zanedlouho vešel důstojník. Uklonil se a ukázal za sebe. Tam stáli dva vojáci s náručemi plnými oblečení. Michal kývl, že je spokojen a vyšli jsme opět na nádvoří.
"Půjdeme ještě do spižírny, kde si vezmete zásoby," pronesl neutrálním hlasem důstojník a vedl nás ke kuchyni. Tam jsme se nejprve převlékli, a poté zabalili uzené maso, chléb a dokonce i pár lahví vína. Cianovi nesedlo žádné z mého oblečení, nakonec mu jeden ze Skotů věnoval za malou úplatu horalskou károvanou suknici a vestu.
"Musíme si pospíšit," sykl mi do ucha Michal, "vaše maskování dlouho nevydrží."
Pochopil jsem okamžitě a poděkoval důstojníkovi. Michal doplnil něco vznešeného, slíbil mu, že se o jeho dobré službě dozví sám Kelley a vyšel na nádvoří. Důstojník vypadal zamyšlený, bál jsem se, že to Sendivoj trochu přehnal s tím svým fanfarónstvím. Je divné, když otrhanec přijede s Kelleyho dopisem, chová se jak pán a chce jen to nejlepší.
U brány důstojník srazil podpadky a odkašlal si.
"Promiňte mi, vznešený pane, ale pan Kelley dává tajné heslo každému, kdo chce vstoupit do skal. Jistě ho znáte," řekl opět tím svým neutrálním hlasem.
Sendivoj se zarazil a nervózně přešlápl z nohy na nohu.
"Heslo byste chtěl, pane důstojníku," řekl opět sebevědomě, "nuže dobrá," řekl a naklonil se blíže k vojákovi. V tu chvíli bodl šikmo vzhůru, úzká čepel projela podbřiškem a ohavně zaskřípěla po kosti.
Než si ostaní vojáci uvědomili, co se vlastně stalo, ujížděli jsme tryskem pryč. Sendivoj zvolal hrdelním hlasem a mě neznámým jazykem zaklínadlo a podivně zašermoval rukama. Ozval se kvílivý skřek a mohutný vítr srazil dvacítku vojáků k zemi takovou silou, že se většina halaparten zlomila v ratišti a mužům se zdeformovala brnění.
Michal otočil koně a prchl do tmy. Z hradeb se ozvaly první výstřely z mušket, ale neškodně prolétly, aniž by cokoliv zasáhly.
Jeli jsme tak rychle, jak to cesta v naprosté tmě dovolovala. Za sebou jsme slyšeli svištění kulek a první dělové salvy. Nestříleli proto, aby nás zasáhli, ale aby upozornili vojáky ve skalách.
Koně chrčeli vysílením, u huby měli pěnu, ale lítost na tu chvíli zmizela, museli jsme tam být co nejdříve.
Vjeli jsme do lesa a začali stoupat po klikaté cestě. Kůň pod Cianem klopýtl, po několika krocích začal ošklivě kulhat. Ir seskočil v trysku z koně a dál se hnal po svých. Nebyl o moc pomalejší než kůň.
Mezi stromy se začaly objevovat první skalní útvary a s každou další zatáčkou jich přibývalo. Vyjeli jsme na volnější prostranství, kopyta se zabořila do jemňoučkého bílého písku. Byli jsme nahoře. Seskočil jsem z koně a plácnul ho přes zadek. Odklusal do tmy, Michal učinil to samé. V tu chvíli se vyřítil ze tmy i Cian. V obličeji byl rudý a hlasitě dýchal.
"Slyšel jsem kopyta mnoha koní, jsou však ještě dole," oznámil přerývaně mezi nádechy.
"Fofrem," zavelel Michal a rozběhl se. V prvním ohybu nás obestoupil šik kopiníků. Situace vypadala zoufale, kdybychom se chtěli probít, skončíme napíchnutí na kopí, jako motýl na jehle.
"Matyáš jde! Chce zabrat portál, rychle do formace, svolejte všechny na obranu," začal křičet zoufale Michal a oháněl se pečetí Kelleyho.
Vojáci zmateně sklonili kopí, nevěděli co mají dělat, byli bez velitele a bez rozkazů.
"Kdo jste?" zeptal se jeden z vojáků.
Michal po něm blýsknul pohledem.
"Jsme Kelleyho služebníci, ty idiote!" zařval nepříčetně a začal s vojáky třást. "Zavolejte posily, proboha, nebo tady všichni chcípneme!"
To rozhodlo. Dva vojáci vytáhli signální rohy a mocně zaduli. Ozvěna se vracela od skal mnohanásobně zvětšená a promíchaná, stromy se zachvěly. V tu chvíli se pod kopcem ozval dusot mnoha jezdců a jejich křik. Z lesa vyběhla snad padesátka mušketýrů, zapíchli furkety do země, opřeli o ně muškety, a když první koňská prsa pronikla temnotou, přiložili doutnáky.
Skalami zaburácela ohromná rána. Koně se vzepjali a poshazovali jezdce, déšť olova dopadl do hustého chumlu a způsobil nepředstavitelná jatka.
"Střílejte!" řval hystericky Michal a po straně na mě mrkl. Couvli jsme do stínů a nechali je, ať se postříli. Běželi jsme lesem k portálu a každou hlídku jsme posílali do vřavy, jejíž hluk se rozléhal po celém nočním lese.
Dohromady jsme potkali více než tři stovky vojáků, pikenýrů, halberdýrů, střelců. Rudolf, potažmo Kelley, se chtěl pojistit, že nikdo nepovolaný ani okem nezahlédne portál do jiného světa.
Přeskakovali jsme balvany, podlézaly padlé stromy a skaliska. Uviděli jsme záři ohňů a bezpočet postav s připravenými zbraněmi.
"Udělej něco," zařval Cian na Michala a v běhu tasil svou těžkou zbraň. Vytáhl jsem dva kratší české tesáky a dodal si odvahy zařváním. Nepomohlo to.
Michal pronesl stejné zaklínání jako u hradu. Hluk a svištící vítr, nárazy těl o skály a srdceryvné výkřiky zraněných. Proběhli jsme kolem nich, cestu nám zastoupilo posledních deset mužů.
Rychle jsem se ohlédl na Michala. Řinul se z něj pot a sotva běžel. Pohlédl na mě a zakroutil hlavou, víc toho nezvládne.
"Tak pojďte!" zařval jsem a v běhu zaútočil. Odhadl jsem kroky správně a v rytmu udeřil shora pravačkou, jen s minimálním zpožděním jsem máchl levou. Ohodila mě horká sprška krve, sklonil jsem se pod čepelí a zabodl oba hroty do muže před sebou.
Cian se ohnal svým falchionem. Jeden z mužů se pokusil krýt malým štítkem, co udělal za chybu, se dozvěděl až v pekle. Otočkou dodal ještě zbrani pádnost a udeřil na celou řadu.
U mě byli tři, všichni měli rapíry. Jen s obtížemi se mi dařilo držet si je od těla. Krvácel jsem z pravého bicepsu a mnoha dalších menších ran, cítil jsem, jak mi ubývají síly. Vrhl jsem oba tesáky a zasáhl jednoho muže do prsou. Před kvalitní ocelí ho nezachránil ani prsní krunýř, překvapeně vydechl a sesul se pod nohy svých spolubojovníků. Využil jsem volné chvilky a tasil dlouhý tesák. Pohrozil jsem bodem na prsa, vykryl ránu na hlavu a skluzem čepelí se mu dostal na tělo. Udeřil jsem ho čelem do nosu, chrupavka praskla. Pro jistotu jsem ho nabral kolenem do slabin a zaútočil na posledního.
Ani se nebránil, stál přimražen v hrůze z toho, co viděl. Lesklá čepel se mu zahryzla hluboko do klíční kosti. Rychle jsem obhlédl situaci. Michal stál v bezpečí, Cian právě skopl ze svého meče bezhlavé tělo.
Usmál se na mě a kývl uznale hlavou. Sebral jsem zbraně a popohnal Michala. Dotkl se několika symbolů na kameném oválu a zašeptal několik slov. Portál zapulsoval a napnil se temnou vodou.
"Skočte dovnitř," řekl smrtelně unaven a klesl přímo do portálu.
Slyšeli jsme za sebou zvuky pronásledování, o vedlejší strom se rozprskla kulka. Cian skočil do kamenného oválu po hlavě a zmizel jak v hluboké tůni. Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a skočil do prázdna...
Po chvilce pádu, kdy jsem měl žaludek i srdce až v krku, jsem se svalil do svěží trávy. Radostně jsem zaryl prsty do hustého porostu. Byl jsem vcelku a v bezpečí.
Zaklel jsem a vyskočil na nohy, z portálu mohlo vyskočit několik set císařských, ale portál nyní nebyl víc, než oválným kamenným rámem, byl chladný a prázdný. Za sebou jsem uslyšel hlasy. V záři hvězd a měsíce jsem poznal Michala a Ciana. Vedle nich stálo pět mužů s dlouhými světlými vlasy, v krásných brněních nezvyklého tvaru. Drželi kopí ostřím k zemi a tvářili se přátelsky, na ušlechtilých tvářích se jim zračila radost ze života.
Přistoupil ke mně nejvznešenější muž, jakého jsem kdy spatřil. Byl mladý, jeho brnění mělo zlatou barvu.
"Vítej, Vyvolený," řekl zpěvavou latinou, která mě v okamžiku okouzlila.
"To jsou moji bratří, elfové," řekl Michal dojatě a povzbudivě se usmál.
Krásné tváře, svěží vzduch a dva kulaté měsíce na nebi osvětlující zelené pahorky. Nevím proč, ale měl jsem dojem, že jsem se vrátil domů.
 


Komentáře

1 Llawenydd Llawenydd | 10. dubna 2011 v 20:40 | Reagovat

Určitě piš dál, je to opravdu dobrý! :-)
Doufám, že se Ti někdy podaří i něco vydat, koupila bych si...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama