rturu

Červen 2011

Ayreon, Axenstar, Aina, Turisas a Star One

26. června 2011 v 19:33 | Llewelyn |  Hudební recenze
Čas od posledního hudebního příspěvku pokročil a několik alb hlasitě zahrálo svou muziku do mé mysli. Proto Vám přináším další názory na odnož metalu, která je mi nejbližší - power metal/symphonic metal.

Začnu trošku odlišnou skupinou, která však lahodí mému uchu stejně a to díky tématu a žánru. Tato uskupení (ve skutečnosti jsou dvě) pod taktovkou holandského muzikanta Arjena Anthonyho Lucasenna se přiřazuje k odnoži zvané progressive metal, důležitější ovšem je, že se jedná o tzv. rock/metal operu.
A.A. Lucassen je geniální umělec, který má více projektů, na kterých spolupracuje s nejlepšími muzikanty rockového a metalového světa. Dnes tu představím dva - Ayreon a Star one - obě se řadí také k rockovému podžánru space rock.

Ayreon - The Final Experiment (1995)



Ayreon je geniální už svým nápadem, který tohle cd startuje. Příběh začíná roku 2084, kdy se lidstvo samo téměř zničilo. Poslední naděje je přenést varování zpět do minulosti, aby se předešlo tomuto osudu. Poselství zachytí slepý středověký minstrel Ayreon, který začne o svých vizích zpívat. Dostane se na dvůr krále Artuše a do sporu s Merlinem. Nakonec Merlin zjistí, že měl Ayreon pravdu a předpoví, že lidstvo ve 20. století dostane opět šanci poselství přijmout a vyvarovat se svému osudu.
Toliko k příběhu, teď k provedení. Progressive metal není nic špatného, kombinuje silný kytarový zvuk s dalšími prvky, jako třeba i klasickou hudbou, čímž připomíná symfonický metal. Ale na můj vkus příliš mnoho škodí, nejsem příznivcem kytarového běsnění, které tu ovšem je zastoupeno v malé a snesitelné míře. Klávesy a jednotlivé hlasy jsou úžasné, stejně jako příběhové doplňky počítačů. U žánru rockové nebo metalové opery je důležité vědět, o čem se zpívá. Když někomu pustíte sklabu z prostře alba, řekne si, co je to za slátaninu a hrůzu. Opery se musí brát jako celek a tenhle celek stojí za to. Hlavně za zpěv, jak mužské, tak ženské vokály jsou úžasné. Proto krásných 80%

Star One - Space metal (2002)



Vedlejší projekt A.A. Lucassena, který nás vtáhne do vesmírného prostředí. Písně jsou inspirovány sci-fi filmy, které Lucassen zkomponoval tak, jak na něj působí a jak si je představuje - Vetřelec, Star Wars V., Duna, Star Trek, Hvězdná brána, 2001: Vesmírná Odyssea, série Blakes´7 a další.
Tyto motivy zasadil do jednotlivých písní a jde to opravdu poznat. Písně nazpívalo pět umělců - Russell Allen, Floor Jansen, Damian Wilson, Robert Soeterboeg a Irene Jansen. Nejvíce na mě zapůsobila asi nejoblíbenější skladba všeobecně, která je inspirována britskou sci-fi sérií ze 70. a 80. let. - Blakes´7. O této sérii jsem nic neslyšel, ale překvapilo mě hodnocení na csfd.cz, které je až nebezpečně vysoké. Píseň se jmenuje Intergalactic Space Crusaders a je to společně se skladbou Perfekt Survivor vrchol tohoto alba. Poctivých 90%

Axenstar - Perpetual Twilight (2002)



Švédksá skupina Axenstar pro mě byla ještě do nedávna nepojmenovaná hvězda metalového nebe. Objevil jsem ji při učení na zkoušky, kdy jsem potřeboval slyšet poslouchatelnou a neznámou hudbu. Perpetual Twilight je jejich první cd a jde to vidět. Co mě nejvíc zaujalo, tak zajímavé frázování a rytmus. Co mě zklamalo tak mixáž zvuku a zpěvu. Zpěv byl v pozadí hudby, nezřetelný a nezajímavý. To ve výsledku srazilo moje hodnocení dost nízko. Možná by nebylo od věci, znovu vydat Perpetual Twilight s hlasitějším zpěvem. Do tá doby 50%

Axenstar - Far From Heaven (2003)



Druhé album skupiny Axenstar - jedním slovem supernova! Hlas Magnuse Winterwilda je v dokonalém poměru k výborné hudbě, která je zvláštní onou netypickou (alespoň pro mě) rytmizací kytar a bicí. I když je album vydané rok po předcházejícím Perpetual Twilight, je zde vidět propastný rozdíl.
Nejvíce mě upoutal přechod z elektrických kytar do akustiky na konci písně Far From Heaven, to byl prostě vrchol epiky! Tady není dále co psát, téměř bez chybičky - 90%

Aina - Days of Rising Doom (2003)



Další z progressive metal oper, tentokrát v podání superskupiny Aina. Příběh je jak z fantasy filmu, trochu šmrncnutý antickými mytologickými náměty. Příběh žádný mezník ve fantasy dějinách, na druhou stranu ani žádné béčko. Kdyby bylo, kývlo by na něj tolik zvučných jmen? Mě rozhodně přesvědčila jména Tobiase Sammeta, Michaela Kiskeho, Candince Night, Marca Hietaly a Damiena Wilsona. Všechny tyto hlasy jsou jako stvořeny pro tuto skvělou operu, kterou má na svědomí Robert-Hunecke Rizzo a Michael "Miro" Rodenberg spolu s Amandou Sommervile. Tito jsou pro mě známí hlavně pro spolupráci s kapelami Luca Turilli, Rhapsody of Fire a Kamelot. A samozřejmě také Sascha Paeth, veleznámý producent.
Nádherná hudba, která připomíná klasickou operu hranou v metalovém kabátě. K tomu hlas Michaela Kiskeho v písni Silver Maiden a Serendepity, který přímo dýchá "duchem Ainy". A také typický hlas Tobiase Sammeta, v písni Flight of Torek, který bych poznal mezi milióny. Pro mě 100% a za tím si budu stát.


Turisas - Battle Metal (2004)



Finská skupina Turisas, hrající folk-metal se silnými power a symphonickými prvky na mě vykoukla v profilu Zuzany Daletth Vašíčkové, myslím, že můžu říct, známé amatérské fantasy autorce, která mě pobavila i poučila některými svými radami o tom, jak psát fantasy.
Na folk-metal moc nejsem, líbí se mi pouze dvě písně od švýcarské skupiny Eluveitie (Omnos a Inis Mona), finští Korpiklaani (opět několik písní) a pár nahrávek italské skupiny Elvenking.
Turisas mě překvapili svojí až symfonickou hudbou s violou a akordeónem a taky klasickými flétnami, které se do folk-metalu a symfometalu prostě hodí. Připomínají mi tím ranější Rhapsody of Fire, kteří by bez flétny byli pro mě poloviční.
Nemusím ty black metalové vokály, které ale tady prostě musí být a ve většině jsou překousnutelné. Díky několika písním a "černým" hlasům je to pro mě 80% procent, ale těším se na další album, které si poslechnu, což se mi opravdu u folk-metalu nestává.

Aina - Days of Rising Doom - 100%
Star One - Sapce Metal - 90%
Axenstar - Far From Heaven - 90%
Turisas - Battle Metal - 80%
Ayreon - The Final Experiment - 80%
Axenstar - Perpetual Twilight - 50%

Vesmír je můj domov, planeta Země moje ulice

14. června 2011 v 11:30 | Llewelyn
Někdo si Vesmír představí jako naši modrou planetu, Slunce, Měsíc a spousty malých hvězdiček. Jen to, co vidí. Ale Vesmír pro mě je mnohem víc. Mám stále více hlavu vyvrácenou a zrakem se snažím proniknout skrz nekonečné dálavy ticha, zimy a hvězdného prachu. Netuším co najdu, nezajímá mě, že vědci jsou mnohem dál. Při pohledu na tu krásnou podívanou mi fantazie pracuje naplno, ocitám se v jiném prostoru, kde čas nehraje roli. Vidím všechny ty vesmírné světy, o kterých jsem četl - Ligu Temných hvězd, Galaktické Impérium v čele s císařem Sidiusem...je jich tolik a všechny se vejdou do našeho Vesmíru. Do mého Vesmíru.
Nechci se vyjadřovat o klišé otázkách, jestli jsme ve vesmíru sami, jestli je UFO a oblast 51, jestli nás zabije za rok Slunce nebo proč Hollywoodské hvězdy vyznávají scientologismus. Vesmír je nekonečný a věčný a žádné teorie mě nepřesvědčí o opaku. A jestli jsme sami? Ať je to jak chce, myslím, že první krok neuděláme my, ale ti druzí....

Chcete se podívat na vlastní porod, nebo si dát kytici na vlastní hrob?

6. června 2011 v 11:43 | Llewelyn
Takhle by nějak možná zněla reklama na cestování časem v agenturách. Mohlo by se vše a stály by se fronty, prodávaly se reklamní předměty, vydolovali bychom minulost a otravovali budoucnoust. Utopie. Kravina. Sen.
Stroj času je stále záležitostí fantastiky a domněnek, které si navzájem protiřečí. Nebudu tady zmiňovat teze Alberta Einsteina, že je to nesmysl, já tomu pánovi totiž jeho teorie moc nebaštím. Cestování časem není problém jen z technického hlediska, ale také psychologického a morálního. K čemu by to bylo? Hlasovalo by se, jestli zabránit válkám, úmrtím, jestli by tlupy historiků a archeologů, botaniků a geologů létaly na návštěvy do minulosti a potvrzovaly si své teorie a fotily kupříkladu korunovaci Karla IV. nebo dobytí Jeruzaléma?
Ale i tak jsem vděčný za toto věčné téma, které čeří neklidnou hladinu vědeckých veletoků a dává podněty a sny spisovatelům a filmařům, kteří by se mnohokrát bez té vymoženosti neobešli. I já bych byl bez toho ochuzený, mé nesmělé pokusy s fantastickými světy také vsází na tuto myšlenku. Bez ní by byl náš svět chudší a naše sny a touhy by se staly pouhým sci-fi bez šance na uskutečnění. A to si vzít neneecháme.

HammerFall, Edguy, Rhapsody of Fire a Sir Christopher Lee

5. června 2011 v 18:30 | Llewelyn |  Hudební recenze
V poslední době mě zaujaly recenze na hudební skupiny a alba, porovnávám, jak to vidí profesionální kritici a já, jestli se shodneme, nebo je jeden z nás úplně mimo mísu. Většinou se kupodivu moje názory od názorů hudebních kritiků až tak moc neliší. A proto se chci na blogu věnovat i hudbě, kterou poslouchám a třeba taky někdo bude souhlasit nebo se hádat.

Edguy - Theater of Salvation (Divadlo spásy) - 1999

U skupiny Edguy postupuji jako George Lucas s Hvězdnými válkami. Vše to začalo albem Rocket Ride, postupně se propracovávám k jejich počátkům. ToS mě rozhodně překvapilo a to od první písně alba. První tři písně jsou skvělé, Babylon a The Headless Game jsou dynamické písně s výbornými sbory a kvalitní energickou hudbou. Land of the Miracle mě přkvapil z druhé strany, živá verze je daleko daleko lepší, než originál. Zbytek alba je nadprůměrný a závěr přímo skvělý se Sammetovými sametovými výškami. Jediné dvě písně Wake Up The King a Arrows Fly jsou pro mě podprůměřné, utahané a takové dietní, i když kytarové akordy jen frčí.
Celkově je to výborné a nadprůměrné album, které se mi líbilo víc, než většinou opěvovaná Vain Glory Opera.

HammerFall - Infected (Nakažení) - 2011




HammerFall se z nějakého důvodu přeměnil na něco úplně jiného, stalo se z něj zombie, stínem své minulé slávy. I když velká kampaň a výroky skupiny tvrdily, že je to album stejné a přece trochu jiné, mám pocit, že Joacim Cans zpívá s opilou skupinou HammerFall revival. Už jen ta obálka naprosto nekoresponduje s minulostí fantasy obálek s temným chlapem a všudypřítomnýma kladivama a také obsah je jak vystřižený z béčkového zombie filmu, které zahltily náš, doposud živý svět. Vždy jsem měl HammerFall jako heavy metalovou kapelu s prvky poweru, který se projevoval texty a atmosférou, ale teď se snad otevřeně hlásí k power metalu! V závěrečné skladbě Redemption se to klávesami jen hemží a nepoznávám styl metaláků ze Švédska, díky kterým jsem vlastně začal metal poslouchat.
Za něco stojí pouze skladby One More Time a The Outlaw, naopak jsem tak docela nepochopil úvodní sirénu a minutový zmatek, nedokážu si to představit, jak bych to poslouchal, kdybych si chtěl cd pouštět opakovaně.
Slabý podprůměr, doufám, že zombie výstřelek se nebude opakovat a můžeme se těšit na starý styl kapely.

Rhapsody of Fire - From Chaos to Eternity (Od chaosu k věčnosti) - 2011



Rhapsody of Fire je moje momentálně nejvíce hraná kapela a snad to nezmění ani toto nové album. Stejně jako u HammerFall je pozměněn styl, ale to se dalo čekat už od alba The Frozen Tears of Angels, u kterého je změna očividná. Hlavní textař a skladatel Luca Turilli se nechal slyšet, že je TFToA jeho nejoblíbenějším albem a bylo jasné, že nové kytarové skladby budou vládnout i v další tvorbě. Bohužel pro mě, je to tak.
Form Chaos to Eternity je prošpikováno kytarovými power metalovými sóly, až to bolí. Sólo si představuji v rozmezí desítek vteřin a ne několika minut, kytary tu vládnou na celé čáře (v tom má prsty i další kytarová posila do týmu, Tom Hess) vytratilo se fantasy cítění a hudební prvky starých klasicistních skladatelů a zůstal jen na půl moderní kytarový nářez. Ale abych na nové album, jehož obálka je přímo neskutečně geniální, nekydal jen špínu, musím vyzdvihnout i těch několik málo skladeb a částí, ve kterých poznávám staré dobré Rhapsódy. Navíc orchestriální sbor je impozantní, kytary jsou v něm stravitelné a konec skladby Heroes of The Waterfalls´Kingdom, která má bezmála 20 minut, je naprosto úžasný. Přibylo také italštiny, ale ta je zde naprosto přirozená a heroická, nic mi z ní nepřipomíná Erose Ramazzottiho, kterého bych snad zabil, kdybych ho někde potkal.
Tímto cd se uzavřela fantasy sága od alba The Legendary Tales a budoucnoust tvorby je neznámá, doufám, že se kapela nerozhodne pro nefantasy a symfonický orchestr, bez kterého by skupina byla naprosto odepsaná ve svém žánru. Prosím Bohy Okouzlujících Zemí, aby se kouzlo nevytratilo a další příběh se alespoň vyrovnal tomu předchozímu, který je synonymem pro Rhapsody of Fire. Slabší nadprůměr.

Charlemagne: By the Sword and the Cross (Karel Veliký: Mečem a křížem) - 2010



Sir Chistopher Lee mě okouzlil svým hlasem už v Pánovi prstenů a Star Wars, ale tady mě naprosto uzemnil. Roli vypravěče v albech Rhapsody of Fire pokračuje jeho barytonová kariéra hlasového mága, ale to mu nestačilo. Natočil symfonicko-metalovou operu o Karlu Velikém, kde se ujmul (jak jinak) role císaře. Opera má předehru, pět zpěvů a tři další skladby, včetně instrumentální verze jednoho ze zpěvů. Celá atmosféra dýchá jak dobou 9. století, ale také jakousi anglickou vážností starých písní. Nevím k čemu to přirovnat, snad jedině k pomalejším částem metal opery Aina. Vážná a přitom krásná a povznášející hudba ladí s texty i vyprávěním příběhu ženským hlasem a scénickými zvuky boje, fanfár, oslav a bojů. Prostě tohle je cd, které si můžete pustit k relaxaci, tvorbě, v autě nebo jako hudbu na podbarvení do her. Určitě se ale nehodí na koncerty a omráčení přátel, kteří hltají "lacinější a komerčnější" hudbu.
Pro mě vysoký nadprůměr až téměř geniální, k čemuž přispěla i oddělená hlasová část od té hudební.

Celkově shrnuto, pořadí pro mě je takovéto:
1) Charlemagne
2) Theater of Salvation
3) From Chaos to Eternity
4) Infected

Ilustrace povídky

1. června 2011 v 13:32 | Llewelyn |  Space opera
Moje slavná epopej si dala pauzu a spokojila se s prvními třemi kapitolami. Jasně, není to moc, vytisknuté to nedá na mnoho stran, ale začátek, který pro mě bývá nejhorší, už existuje. Povídku samotnou sem dávat nebudu z jednoho důvodu. No, možná ze dvou. Nevím jistě, zda ji nebudu posílat na nějakou soutěž a také mi ještě nikdo na ni neudělal posudek. Takže když to bude blbý, tak je dobře, že to tu nebude a když se to povede, tak ji radši pošlu někam do světa. Co nebudu posílat, jsou "moje ilustrace". V uvozovkách moje ilustrace, protože za prvé nejsou tak docela moje a za druhé ilustrace je možná trochu přehnané slovo. Hned vysvětlím. Objevil jsem kouzlo photoshopu, které může nahradit moje dětské kreslení. A jelikož nejsem žádný počítačový a grafický expert, šel jsem na to od lesa. Scény jsou složeny z mnoha obrázků, částí obrázků a částí částí. Jednoho chlapa jsem udělal i z pěti různých obrázků, prostříhaných a opět slepených do jednoho celku. Proto už to považuji za svoji tvorbu, i když je podklad sprostě ukradený. Na druhou stranu někdo přes kopírák obkreslí tužkou obrázek a nikdo ho nenařkne z plagiátorství, takže...to až tak neřeším a nebudu tady vypisovat zdroje, protože i samotný autor by stěží poznal svoje dílo. Jsou zatím tři, na jednu kapitolu, jedna ilustrace. Je to výhoda, že si člověk může vybrat scénu, postavy, prostě všechno tak, jak si to představuje ve své mysli. Stačí pár hodin strávenývch hledáním vhodných obrázků a další hodinu předěláváním na počítači. Moje první výsledky vypadají asi takto.