rturu

HammerFall, Edguy, Rhapsody of Fire a Sir Christopher Lee

5. června 2011 v 18:30 | Llewelyn |  Hudební recenze
V poslední době mě zaujaly recenze na hudební skupiny a alba, porovnávám, jak to vidí profesionální kritici a já, jestli se shodneme, nebo je jeden z nás úplně mimo mísu. Většinou se kupodivu moje názory od názorů hudebních kritiků až tak moc neliší. A proto se chci na blogu věnovat i hudbě, kterou poslouchám a třeba taky někdo bude souhlasit nebo se hádat.

Edguy - Theater of Salvation (Divadlo spásy) - 1999

U skupiny Edguy postupuji jako George Lucas s Hvězdnými válkami. Vše to začalo albem Rocket Ride, postupně se propracovávám k jejich počátkům. ToS mě rozhodně překvapilo a to od první písně alba. První tři písně jsou skvělé, Babylon a The Headless Game jsou dynamické písně s výbornými sbory a kvalitní energickou hudbou. Land of the Miracle mě přkvapil z druhé strany, živá verze je daleko daleko lepší, než originál. Zbytek alba je nadprůměrný a závěr přímo skvělý se Sammetovými sametovými výškami. Jediné dvě písně Wake Up The King a Arrows Fly jsou pro mě podprůměřné, utahané a takové dietní, i když kytarové akordy jen frčí.
Celkově je to výborné a nadprůměrné album, které se mi líbilo víc, než většinou opěvovaná Vain Glory Opera.

HammerFall - Infected (Nakažení) - 2011




HammerFall se z nějakého důvodu přeměnil na něco úplně jiného, stalo se z něj zombie, stínem své minulé slávy. I když velká kampaň a výroky skupiny tvrdily, že je to album stejné a přece trochu jiné, mám pocit, že Joacim Cans zpívá s opilou skupinou HammerFall revival. Už jen ta obálka naprosto nekoresponduje s minulostí fantasy obálek s temným chlapem a všudypřítomnýma kladivama a také obsah je jak vystřižený z béčkového zombie filmu, které zahltily náš, doposud živý svět. Vždy jsem měl HammerFall jako heavy metalovou kapelu s prvky poweru, který se projevoval texty a atmosférou, ale teď se snad otevřeně hlásí k power metalu! V závěrečné skladbě Redemption se to klávesami jen hemží a nepoznávám styl metaláků ze Švédska, díky kterým jsem vlastně začal metal poslouchat.
Za něco stojí pouze skladby One More Time a The Outlaw, naopak jsem tak docela nepochopil úvodní sirénu a minutový zmatek, nedokážu si to představit, jak bych to poslouchal, kdybych si chtěl cd pouštět opakovaně.
Slabý podprůměr, doufám, že zombie výstřelek se nebude opakovat a můžeme se těšit na starý styl kapely.

Rhapsody of Fire - From Chaos to Eternity (Od chaosu k věčnosti) - 2011



Rhapsody of Fire je moje momentálně nejvíce hraná kapela a snad to nezmění ani toto nové album. Stejně jako u HammerFall je pozměněn styl, ale to se dalo čekat už od alba The Frozen Tears of Angels, u kterého je změna očividná. Hlavní textař a skladatel Luca Turilli se nechal slyšet, že je TFToA jeho nejoblíbenějším albem a bylo jasné, že nové kytarové skladby budou vládnout i v další tvorbě. Bohužel pro mě, je to tak.
Form Chaos to Eternity je prošpikováno kytarovými power metalovými sóly, až to bolí. Sólo si představuji v rozmezí desítek vteřin a ne několika minut, kytary tu vládnou na celé čáře (v tom má prsty i další kytarová posila do týmu, Tom Hess) vytratilo se fantasy cítění a hudební prvky starých klasicistních skladatelů a zůstal jen na půl moderní kytarový nářez. Ale abych na nové album, jehož obálka je přímo neskutečně geniální, nekydal jen špínu, musím vyzdvihnout i těch několik málo skladeb a částí, ve kterých poznávám staré dobré Rhapsódy. Navíc orchestriální sbor je impozantní, kytary jsou v něm stravitelné a konec skladby Heroes of The Waterfalls´Kingdom, která má bezmála 20 minut, je naprosto úžasný. Přibylo také italštiny, ale ta je zde naprosto přirozená a heroická, nic mi z ní nepřipomíná Erose Ramazzottiho, kterého bych snad zabil, kdybych ho někde potkal.
Tímto cd se uzavřela fantasy sága od alba The Legendary Tales a budoucnoust tvorby je neznámá, doufám, že se kapela nerozhodne pro nefantasy a symfonický orchestr, bez kterého by skupina byla naprosto odepsaná ve svém žánru. Prosím Bohy Okouzlujících Zemí, aby se kouzlo nevytratilo a další příběh se alespoň vyrovnal tomu předchozímu, který je synonymem pro Rhapsody of Fire. Slabší nadprůměr.

Charlemagne: By the Sword and the Cross (Karel Veliký: Mečem a křížem) - 2010



Sir Chistopher Lee mě okouzlil svým hlasem už v Pánovi prstenů a Star Wars, ale tady mě naprosto uzemnil. Roli vypravěče v albech Rhapsody of Fire pokračuje jeho barytonová kariéra hlasového mága, ale to mu nestačilo. Natočil symfonicko-metalovou operu o Karlu Velikém, kde se ujmul (jak jinak) role císaře. Opera má předehru, pět zpěvů a tři další skladby, včetně instrumentální verze jednoho ze zpěvů. Celá atmosféra dýchá jak dobou 9. století, ale také jakousi anglickou vážností starých písní. Nevím k čemu to přirovnat, snad jedině k pomalejším částem metal opery Aina. Vážná a přitom krásná a povznášející hudba ladí s texty i vyprávěním příběhu ženským hlasem a scénickými zvuky boje, fanfár, oslav a bojů. Prostě tohle je cd, které si můžete pustit k relaxaci, tvorbě, v autě nebo jako hudbu na podbarvení do her. Určitě se ale nehodí na koncerty a omráčení přátel, kteří hltají "lacinější a komerčnější" hudbu.
Pro mě vysoký nadprůměr až téměř geniální, k čemuž přispěla i oddělená hlasová část od té hudební.

Celkově shrnuto, pořadí pro mě je takovéto:
1) Charlemagne
2) Theater of Salvation
3) From Chaos to Eternity
4) Infected
 


Komentáře

1 Lawiane Lawiane | Web | 7. ledna 2012 v 0:44 | Reagovat

Při prvních posleších se mi From chaos to eternity moc nelíbilo, oproti předchozím albům mi přišlo tak trochu víc jako jeden velký a jednotvárný hluk, ale jsem jsem to naposlouchala, tak mě tenhle pocit přešel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama