rturu

Proti bohu na Zemi - 1. část

13. září 2011 v 12:12 | Llewelyn |  Proti bohu na Zemi - povídka
Tak po dlouhé pauze, která byla zapříčiněna myšlenkou, že udělám nový vzhled svého blogu a pak až tam budu vkládat nové příspěvky, vkládám část 1.kapitoly svého příběhu, který jsem pracovně nazval "Proti bohu na Zemi". Bohu s malým b, protože se nejedná o toho Boha, ale o někoho jiného. Kdo by měl chuť vyzkoumat co je to za novodobého boha, nechť začne číst.
K tomuto příběhu jsem vytvořil i "ilustrace", které naleznete http://llewelyns.blog.cz/1106/ilustrace-povidky přímo tady.

KAPITOLA I.
Velká koferenční místnost se koupala v měkkém svitu dvou zapadajích sluncí. Světlo dovnitř proudilo elegantním kulatým oknem a zbarvovalo kovové obložení stěn do ruda. Není nic hezčího než dvojitý západ irnolianských sluncí za jasného počasí, které toho dne panovalo.
Konferenční místnost měla cenu menší kosmické lodi, dominoval jí kulatý stůl z masivního černého dřeva. Stůl byl pravděpodobně vyroben z jednoho kusu, o něco světlejší letokruhy prozrazovaly nejen původní tvar, ale také nesmírné stáří stromu, ze kterého byl zhotoven. Jeho deska byla vyleštěna do neuvěřitelného lesku, připomíjanící lesk sopečného skla.
Kolem byly rezestavěny dvě desítky židlí ze stejného kovu jako obložení stěn. Celý sál byl sladěn s vytříbeným stylem a vkusem, byl ideální na dlouhá jednání a formální schůzky.
Nyní u stolu seděla neobvyklá společnost. Naproti oknu seděl sportovně vyhlížející muž ve středních letech, už několik hodin sledoval informace v datapadu a dělal si ruční poznámky na volné archy papíru, poctivého papíru vyrobeného ze dřeva. V dnešní době drahé a nedostatkové zboží, které bylo nahrazeno neosobním holopapírem.
Jeho oblečení a chování svědčilo o příslušnosti k vysoké vrstvě, která si takové sídlo mohla dovolit. Dalších pět mužů v místnosti patřilo k opačnému konci společenského žebříčku, nájemní zabijáci a žoldáci s tvrdým pohledem, ověšeni zbraněmi. V luxusním a uhlazeném prostředí působili jako pěst na oko, muž u datapadu si jich nevšímal a dělal jako by byl v místnosti sám, ostatní si naopak nevšímali jeho. Celá společnost tu seděla skoro celé odpoledne v tichosti, přehlušované jen šustěním papíru a občasným skřípěním židlí.
Do místnosti vstoupil další muž, stojící někde na pomezí mezi oběma skupinami. Jeho pevná tvář měla nesmlouvavý výraz, držení těla a pohyby šelmy prozrazovaly jeho sílu a ostražitost. Byl však oblečen v tmavěšedém obleku a černé košili. Zabiják z vyšší společnosti.
"Pane Orlonde, měli bychom se přesunout do jiné místnosti," promluvil hlubokým hlasem od dveří.
Orlond odvrátil zrak od obrazovky a podíval se přes rameno.
"Dante, dej mi ještě půl hodiny, už to mám skoro hotové," oznámil a vrátil se zpět ke čtení dat.
"Jak si přejete, pane Orlonde, máte času, kolik potřebujete," řekl neutrálním hlasem a postavil se vedle dveří. Místnost se opět ponořila do podivného ticha.

***

Celodenní sezení na židli člověka zničí víc, než hyperprostorový přechod bez vnitřní gravitace. Měl jsem už necitlivé nohy a jen s obtížemi jsem udržel oči otevřené. Ten elegán Dante vybral pro dnešní den sice luxusní, ale z bezpečnostního hlediska nevyhovující místnost. Na zalesněný západní svah osvícený pohádkovou září se hezky dívalo, na druhou stranu mohl hustý porost ukrývat několik ostřelovačů. Slunce by měli pěkně v zádech a Orlonda jako na talíři, s dobrou technikou by mu nepomohlo ani neprůstřelné okno.
Natáhl jsem si nohy na stůl a zhoupl se na židli. Orlond se na mě tázavě podíval, ale komentovat moji zjevnou mezeru ve výchově nijak nehodlal. Naneštěstí to za něj udělal Dante se svojí typickou strohostí.
"Chovej se k domu pana Orlonda s respektem, Bjørne."
"Jsem netušil, že by mu to mohlo vadit," zasmál jsem se a provokativně mrkl na svého zaměstnavatele. "Že vám to nevadí, šéfe?"
Orlond dělal neslyší a znechuceně stočil pohled stranou. Nedivil jsem se mu. Zřejmě se s lidmi jako já ještě nesetkal, nepatřil jsem do jeho světa intrik, politiky a naleštěných stolů. Dvoumetrový chlap vážící skoro metrák s potetovanými pažemi a drsnou tváří tady seděl zřejmě poprvé.
"I k panu Orlondovi samotnému," dodal Dante chladně.
Poslechl jsem, ale dával jsem si vyplněním rozkazu načas. Něco mi na osobním bodyguardovi našeho chlebodárce nesedělo. Když mě a dalších dvacet chlapů najal v podřadné kanceláři žoldnéřského zprostředkovatele, vypadal jako profesionál, co zná hodnotu žoldnéřské cti. Poté se ukázal jako dobrý velitel a stratég, udělal vše nezbytné pro bezpečnost Orlonda, zorganizoval obranu vně i uvnitř domu a připravil několik únikových cest, kterých by se dalo použít v případě nebezpečí. Byl dobrý, všechny ty povídačky co jsem o něm zaslechl byly nejspíš pravdivé. Přesto jsem se nemohl zbavit toho dotěrného pocitu, že je na něm něco špatně. Dokonce i teď mi na něm něco nesedí. V jeho pohybech se odráží nejistota a nervozita. Nenápadně jsem si povolil jistící poutko na pistoli. Možná jsem byl paranoidní, ale bezpečnost práce se musí dodržovat v každém povolání, v tom mém dvojnásob.
Mrkl jsem po dlouhé době na Orlonda. Stále se hrbil nad informacemi z datapadu a nervózně si pohrával s perem. Chvíli jsem jeho snažení pozoroval a děkoval svým rodičům, že mě nehnali do školy a nemusel jsem dělat to co on. Možná ho to i bavilo, ale možná jen lačnil po moci a neměl na to si ji vybojovat.
Byl to pro mě pan neznámý, nikdo nám neřekl čím se živí, ani do jakého srabu se mohl dostat, koneckonců za to jsme placení nebyli. Situaci nám objasnil až Kirk, kluk ze Země co sotva dostal licenci a tohle byl jeho první větší job.
Edgar Orlond byl významným funkcionářem ze Země, odkud před nedávnem uprchl s nálepkou heretika. Jeden nejmenovaný politik předložil důkazy o jeho spojení s heretickou organizací a stal se tak odpadlíkem jediné povolené církve Keldiana. Šli po něm úplně všichni od královské policie až po elitní inkvizitory a templáře. Jedinou spásu představoval útěk do jiného systému, do Irnolie. Irnolie a Země sice nebyly ve válečném stavu, ale situace byla natolik vypjatá, že nechali Orlonda Orlondem, zkonfiskovali mu majetek, rodinu vyhnali pod trestem smrti do soustavy Vlka a exkomunikovali ho z církve. Irnolianský císař mu nabídl odpovídající místo v jeho kabinetu a zajistil mu bezpečnost a občanství.
Od jeho vyhnání uběhlo už pět měsíců, zdálo se, že vyvázl se zdravou kůží a prokletou duší celkem lacino. Nikdo už nevěděl, co ho vedlo k najmutí ochranky skládající se z individuí, před kterými byl jeho život a majetek v bezpečí vázán jen prázdnými slovy dnes už mrtvé přísahy a cti.
Nestaral jsem se proč, byl jsem placen, královsky placen a to mi stačilo. Zbývalo ještě pět dní, vyinkasuju žold a rychle odsud vypadnu dřív, než se něco semele. Za měsíc nicnedělání dostanu tolik, co za rok nebezpečných akcí plných krve a smrti. Jevilo se to tak snadně a proto mě s končící smlouvou začaly hlodat pochybnosti. Nejen mě, pár lepších chlapů bylo v poslední dnech podezřele tichých a napjatých. Cítili jsme, že něco není v pořádku, jen jsme nemohli na nic ukázat. Netušil jsem, zda také podezřívají Danteho, nijak zvlášť jsme se spolu nebavili. Bratříčkování se v tomhle oboru nevyplácí, nikdy není vyloučeno, že zítra bude jeden z nás bojovat na druhé straně a zmáčknout spoušť nebo seknout mečem je pak těžší. Ta chvilka váhání rozhoduje mezi životem a smrtí.
Znovu jsem nenápadně stočil pohled na Danteho. Měl přivřené oči a byl celý napjatý. Už po několikáté se podíval na hodinky, často si olizoval vyschlé rty a oči mu těkaly. Tohle nebyla ta klasická nervozita z práce, kterou by profesionál jako on už vůbec neměl pociťovat. Doufal jsem, že si toho všiml i někdo jiný a až se začne něco dít, nebudu v tom sám. Naneštěstí jsem na tuhle hlídku vyfasoval tři mladý kluky, co nebyli ještě v pořádný akci a jednoho starce, který jich prožil až moc. Nechápal jsem, proč ho žoldnéřský agent měl ještě v registrech, platnost licence mu musela skončit minimálně před čtvrt stoletím.
Orlond náhle hlasitě sklapl monitor a unaveně si třel spánky. Dante se usmál a ihned začal udílet rozkazy. Vypadala to, že přišla jeho chvíle.
"Hanés půjde zkontrolovat pokoje v severním křídle, Thorn půjde omrknout hlídky. My tu chvíli počkáme, dokud se oba nevrátí."
"Nemyslíte, že to trochu přeháníte? Děje se snad něco?" zeptal se Orlond podezřívavě.
"Co bylo v pořádku před půl hodinou, nemusí být teď, já tu zodpovídám za vaši bezpečnost," odpověděl Dante s tvrdým a nesmlouvavým pohledem.
Orlond pokrčil rameny a opět se posadil. Dva oslovení muži odběhli a zavřeli za sebou dveře. Dante se ihned přesunul ke dveřím a už s úsměvem na rtech se o ně opřel. Měl v úmyslu nás pozabíjet v téhle místnosti, jen mi vrtalo hlavou, proč to už neudělal dřív, kdy měl všechny výhody na své straně. Měl přece tolik možností odpravit Orlonda nebo ho unést, aniž by si toho někdo všiml.
Napětí v místnosti houstlo, dokonce i Orlond byl nervózní a střílel po triumfálně se usmívajícím bodyguardovi očima. Kirk se kochal výhledem z okna, stál v ležérní poloze opřený o zeď a neslyšně si hvízdal. Staroch si protíral uslzené oči a zíval. Všichni jsme čekali na nějaký impulz, moc dobře jsme věděli co se děje, ale snažili jsme se zachovat zdání klidu.
Ticho se prodlužovalo, nervy začaly téct první Orlondovi. Začal nervózně bubnovat prsty o desku stolu a podupávat nohou. Viditelně se potil a zrychleně dýchal. Byla to otázka vteřin než vybuchne, nebo se zhroutí.
Orlond nakonec bouchl pěstí do stolu a prudce vstal. Přistoupil k Dantemu a podíval se mu zpříma do očí. Snažil se vypadat sebejistě, ale před ironickým šklebem bodyguarda zakolísal.
"Co se to tady děje!" rozeřval se hystericky, "kde jsou ti dva?"
Dante se jen tlumeně zasmál a zachovával ticho. Sílu jeho pohledu umocnil výstřel z přízemí. Pak se vše seběhlo neuvěřitelně rychle. Dante hbitým pohybem tasil, současně zasáhl loktem Orlonda do obličeje a ještě stihl vystřelit. Stařík se převrátil i s křeslem na záda a naposledy vydechl. Uprostřed čela se mu objevila černá doutnající díra, vypadala jako třetí oko.
Další výstřel mi prosyčel těsně nad hlavou a jen proto, že jsem včas sklopil židli do vodorovné polohy. Instinktivně jsem se odrazil od desky stolu nohou a udělal neefektivní kotoul vzad. Další rána vyštípla velký kus stolu přímo nad mojí hlavou, naštěstí jsem se už pod něj stačil skrýt.
Kirk pouze předstíral nezájem, ve skutečnosti byl více než připraven. Bleskově přiskočil k potácejícímu se Orlondovi a přiložil mu pistoli k hlavě. Orlond se začal zmítat, ale Kirk ho nepustil a kryl se jím jako štítem.
"Ani se nehni, nebo ho zabiju," křikl na Danteho, který se stihl schovat na chodbu.
"Ušetříš mi práci," zasmál se zpoza rohu, ale jeho hlas už nezněl tak přesvědčivě.
"Nejsem idiot, kdybys ho chtěl zabít, byl by dávno mrtvej."
Několik vteřin bylo ticho, pouze ze zdola byla slyšet stále hustší střelba a častější výkřiky.
"Fajn, co cheš, prachy?" zeptal se nejistě.
Kirk se usmál a zavrtěl hlavou. Byl chytřejší a mnohem schopnější než vypadal.
"To by se mi v profilu moc nevyjímalo, že jsem se nechal uplatit hned při první zakázce."
"Tak co u Keldiana chceš? Abych vás nechal odejít?"
"Prostě nám jdi z cesty," řekl Kirk a zesílil tlak na hlavu Orlonda.
"Já mám čas, ale vy se odtud živí nedostanete," zachechtal se Dante a naslepo vystřelil.
Měl pravdu, až se k nám jeho kumpáni probojují, přijdeme o výhodu, musíme něco podniknout hned a tak, aby to Orlond přežil.
"Tak co bude? Nechte ho a dostanete prachy, poslední nabídka."
"Mám jinou," řekl jsem rychle, aby náhodou Kirk nesouhlasil. "Nechal ses uplatit druhou stranou, ztratil si čest, mám právo tě vyzvat na souboj."
Dante se rozesmál. Čekal jsem to, nemá proč riskovat, ale zkoušel jsem to zahrát na jeho sebedůvěru. Nikdo neodmítne souboj, když jde o žoldáckou čest, hlavně když je tak přehnaně sebejistý jako on.
"Chtěl jsem tě vyzkoušet," promluvil po chvilce, " to tvoje kopí bude skvělá trofej. Ale jakou mám záruku, že mě nezastřelíš, až vyjdu?"
"Nám čest zůstala," promluvil Kirk. Vzal mi to přímo z jazyka, ten kluk se mi zamlouval.
"Fajn, jdeme na to," řekl vesele bodyguard a vstoupil do místnosti.
Ukázal jsem mu prázdné ruce, Kirk odložil pistoli, ale Orlonda nepustil. Dante si se samolibým výrazem ve tváři sundal sako i košili. Měl vypracované tělo jako z reklamy na posilovnu, ale byly to spíš svaly na efekt, co se líbí ženám. Napodobil jsem ho a za chvíli jsme proti sobě stáli v šermířském střehu. Nebyl na mě tak hezký pohled, svaly mám uzlovité a nepravidelné, takové co získáte léty dřiny a boje. Dole se stále bojovalo, žoldáci byli lepší, než kdokoliv z nás doufal, ale nepochyboval jsem, že nakonec podlehnou.
Dante vytáhl skládací formu meče a dvěma úspornými pohyby ho rozložil. I ve složené formě to byla velká zbraň na skryté nošení, chce to mít cvik a přispůsobené oblečení, aby nešla hned vidět.
Zmáčkl jsem pojistku na své zbrani a mechanismus uvnitř vysunul oba konce kopí. Orlond nás pozoroval vyděšeně, Kirk s profesionálním zájmem.
"Tak pojď, srabe," řekl Dante a máchl naprázdno mečem, až to zasyčelo.
Tím mě rozhodně nevyvedl z míry, mám za sebou pár gladiátorských zápasů a tvrdou školu své planety. Nepochyboval jsem, že zvítězím. Musel jsem to ale udělat rychle, ztratili jsme spoustu času přípravou a útočníci mohli každou chvíli přijít.
"Zaútoč," řekl netrpělivě a změnil postavení.
Vyrazil jsem do útoku. Na malém prostoru stačily tři kroky a naše zbraně o sebe poprvé třeskly. Zaútočil jsem nacvičeným úderem na bok, poté rubem šikmo vzhůru a připojil likvidační zásah na hlavu. Dante mezi útoky protancoval jako baletka a z otočky udeřil. Kopí má tu výhodu, že v silných a obratných rukách je mnohem pohyblivější než meč a má dva konce. Na to Dante zapomněl a když jeho útok nenarazil na odpor, byl při inkasování zásahu dvojnásob překvapen. Trefil jsem ho tupým koncem do podkolení jamky a navázal bodnutím z otočky na hruď. Na poslední chvíli kopí zachytil levačkou a snažil se ho odltlačit stranou. Na místo pokračován v bodu jsem prudce trhl zbraní zpět a vychýlil ho z rovnováhy. Moje koleno ho tvrdě poznamenalo v obličeji a odhodilo ho v gejzíru krve a roztříštěných zubů na záda. Podíval se na mě se strachem v očích. Pohledem mě žádal o milost, ale nahlas ji nevyřkl.
"Umřete tady všichni," zachroptěl a zakuckal se krví.
"Možná," přisvědčil jsem.
"Škoda, že neuvidím, jak se tě inkvizitoři podají."
"Škoda."
"Do střehu," zamumlal a s obtížemi se postavil.
Předstíral jsem bod vší silou, Dante mávl mečem, aby ránu zblokoval, ale žádná nepříšla. Zastavil jsem útok a počkal si, až jeho zbraň promáchne. Poté jsem ho skoro jemně zabil úderem zespodu do měkkého patra. Hrot projel čelistí, mozkem a vyjel lebkou na druhé straně. Pro znalce dokonalý úder, pro normální ho člověka nechutná a brutální podívaná.
Orlondovi se z toho podlomily nohy a málem upadl. Nepřítomným zrakem hleděl na mrtvolou v tratolišti krve.
"Vy jste ho zabil, byl to můj ochránce."
"Cos čekal?" zakroutil hlavou Kirk a trhnutím ho postavil zpět na nohy.
"Parádní výkon," zazubil se a ukázal na chodbu. "Jdeme?"
Zhluboka jsem si oddychl a zavrtěl hlavou. Dole střelba a boj značně utichly, mohli tu být každou chvíli.
"Musíme oknem, domem teď neprojdeme."
"Zbláznil jste se?" zaječel Orlond.
"Jsou to tři patra," řekl opatrně Kirk.
"Radši tři patra padat, než střílet," opáčil jsem a zavřel dveře.
Kirk otevřel okno a pochybovačně se podíval dolů. Dlouho ale neváhal a postavil se na rám.
"Při dopadu se sbal do kotoulu a kutálej se," poradil jsem mu a poplácal ho po zádech.
Několikrát rychle vydechl a skočil. Orlond vyjekl a vyklonil se z okna. Kirk letěl tři vteřiny a ztěžka dopadl. Ani se nesnažil pád ustát, udělal to pervektně. Asi po deseti metrech se zastavil a vytáhl zbraň. Zkontroloval okolí a ukázal vztyčený palec.
"Teď vy," řekl jsem povzbudivě a popostrčil ho k oknu.
"Ani za nic," zařval Orlond a křečovitě se chytl okenního rámu.
Docházel nám čas, pronásledovatelé prohledávali okolní pokoje a dusot byl slyšet už i na chodbě. Vrazil jsem mu jednu do žaludku a silnou facku. Orlond se začal dávit, ale do očí se mu vrátila příčetnost.
"Skoč a udělej to přesně jako on," zařval jsem na něj a zatřásl s ním jako teriér krysou.
Vyděšeně poslechl a stoupl si do okna. Několik vteřin se třásl na parapetu a poté s mojí malou pomocí skočil. Ten idiot při tom řval jak ženská na porodním sále a při dopadu skrčil nohy pod sebe. Praskot kostí byl slyšet až ke mně, jeho řev až ve vedlejší sluneční soustavě.
Vyhodil jsem své kopí z okna, abych se na něj při dopadu nenapíchl a skočil. Pád to byl dlouhý a dopad velmi tvrdý, píchlo mě v koleni, až se mi zatmělo před očima. Zastavil jsem se po pár metrech v keři, živý a relativně nezraněný. Kopí se válelo kousek ode mě.
Kirk už táhl zraněného a řvoucího Orlonda směrem k lesu. Rozběhl jsem se, abych mu pomohl, když se rozlehla střelba. Pro Orlonda to byla možná úleva, jedna rána ho zbavila všech bolestí a jeho ryk rázem ustal.
"Kurva," zahučel Kirk a svalil se do trávy.
"Nech ho na pokoji, je po něm," zarazil jsem ho a schoval se do vyššího porostu. "Půjdou se sem podívat, myslí si, že jsme zdrhli."
"Nejradši bych to udělal," zašeptal Kirk a doplazil se za strom.
"Jeden musí přežít," zašeptal jsem a připravil si pistoli.
Minutu se nic nedělo, vše se pohroužilo do mrtvolného ticha. Střelba také ustala, všichni žoldáci byli vyřazení, zbytek útočníků prohledával dům. Pak se zleva ozval slabý šelest trávy a do přítmí lesa se vkradly tři stíny. Počínali si opatrně, ale nemohli nás zahlédnout, karty byly rozdány.
Jeden z útočníků prošel těsně kolem Kirka, ten si počkal, až bude k němu zády a vystřelil. Chlapík měl neuvěřitelné reflexy, těsně před výstřelem prudce změnil směr a schoval se za vedlejší strom. Zbylí dva začali pálit naslepo, vybral jsem si toho bližšího a stiskl spoušť. Narozdíl od ostatních nepoužívám blaster s energetickým článkem, ale starou klasickou pistoli na kovové náboje s přídavným tlumičem. Střela mu pronikla rovnou do srdce a bez sebemenšího hlesu padl mrtvý k zemi.
Jeho parťák si toho ani nevšiml a pálil do všeho kolem sebe. Kirk se mezitím překulil a vleže zasáhl útočníka do boku a hned druhou ránou do hlavy. Poslední se dal na zběsilý útěk zpátky k vile.
"Mám ho," řekl jsem a dvakrát rychle vystřelil. Obě střely ho zasáhly do nohou, skácel se k zemi a hlasitě sténal.
Kirk k němu přiběhl a zatáhl ho hlouběji do lesa. Poté vytasil nůž a zacpal mu dlaní rty, aby nemohl křičet.
Inkvizitor už byl více než vystrašený, přesto jsem ho ještě bodl do stehna nožem, aby věděl, že to myslíme smrtelně vážně. Jeho černá uniforma byla teď celá mokrá od teplé krve, už nevzbuzovala hrůzu a moc, jakou představovala. Tváří v tvář smrti se ukáže, kdo člověk ve skutečnosti je. Viděl jsem umírat už tři inkvizitory, všichni měli v očích šílenství a hrůzu, tenhle je výrazem možná i předčil.
"Jedna lež a je po tobě," varoval jsem ho ještě než začal výslech.
Horlivě pokýval hlavou, do očí se mu vrátila naděje, měl možnost přežít, takovou velkorysost nečekal.
"Kolik vás tady je?"
"Dvanáct mužů od inkvizice, tři z královských speciálních sil a velitel," řekl s námahou.
"Kdo je velitel?" položil jsem další otázku.
"Templář, Llewelyn Tarent."
"Kde máte loď?"
"Asi míli na sever od vily," zasténal a rozkašlal se.
"A co posádka?" vložil se do výslechu Kirk.
"Jen pilot, zůstal na lodi, měli jsme hned odletět," řekl už téměř v bezvědomí.
"Fajn, přežiješ," uklidnil jsem ho.
Inkvizitorovi se na rtech objevil slabý úsměv a uvolnil se. Když to nejméně čekal, vrazil jsem mu silnou ránu na bradu.
"To od tebe nebylo moc hezký," ušklíbl se Kirk.
Pokrčil jsem rameny a chystal se odpovědět, když mě náhle ohodila sprška krve. Kirk zíral na díru ve svém pancíři, ze které se řinula krev. Něvěřícně se na mě podíval a sesul se k zemi. Na nic jsem nečekal a běžel hlouběji do lesa. Několik výbojů zasyčelo těsně vedle a jen mě poháněly k rychlejšímu tempu.
Potlačil jsem nutkání běžet co nejrychleji k jejich lodi a místo toho jsem zamířil na východ. Zdálky jsem slyšel opět rozpoutanou střelbu u vily. Nejspíše našli ještě někoho z přeživších a rozhodli se nenechávat žádné svědky.
Oběhl jsem východní svah a zamířil rychlým tempem k lodi. Doufal jsem, že to stihnu dříve, než moji pronásledovatelé. V cestě do bezpečí mi stál pouze jeden pilot. Protáhl jsem krok a běžel lesem jako o závod.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama