rturu

Proti bohu na Zemi - 2. část

15. září 2011 v 16:54 | Llewelyn |  Proti bohu na Zemi - povídka

Druhá část povídky



Arn běžel lesem jako o závod. Snažil se pravidelně dýchat a hledat nejschůdnější cestu. Míle k
lodi se zdála nekonečná, čas naopak utíkal neuvěřitelně rychle. V hlavě mu hučelo a zběsilý tep
udával tempo jeho krokům.
Ničím se nezdržoval, výcvik ho nutil se zastavit a zkontrolovat, jestli ho pronásledují. Zdravý
rozum a pud sebezáchovy velel běžet co nejrychleji. Vzhledem k tomu, že nemohl předhonit
rádiové vlny, prodloužil krok a modlil se, aby to stihl včas. Přestřelka se odehrávala na několika
místech současně, byl si jistý, že ještě nevědí o jeho úniku.
Něvědí, ale brzy to zjistí. Les začal řídnout, k lodi to bylo už jen pár set metrů. Sebral všechny
síly co mu zbyly a vyrazil sprintem. Začínal vidět rudě, svaly ho pálily a nedostávalo se mu dechu.
Běžel už jen silou vůle, proto byl překvapen, když se vynořil z lesa. Na louce stála malá loď,
typická hranatá loď ze Země. Stále měla dokořán otevřený vstupní prostor, u něho stál pilot.
Posledních pár desítek metrů. Náhle mu ve vysílačce zapraskal hlas Llewelyna.
"Pilote, blíží se k vám dva cíle, okamžitě vzleťte a přistaňte u vily."
Dva cíle? podivil se Arn a rozhlédl se. Dvě stě metrů vpravo vyběhl z lesa muž. Byl to
dvoumetrový žoldák s potetovanýma pažema. Když uviděl loď, zamířil k ní sprintem.
Pilot si ho nevšiml, vytáhl od pasu blaster a zamířil na Arna.
***
Slunce mě skoro oslepilo. Vyběhl jsem z lesa a spatřil malou neforemnou loď. U vstupu stál chlap
oblečený v pilotní vestě. Rozběhl jsem se jako nikdy, čekal jsem, že hned nastoupí a uzavře loď,
namísto toho vytáhl zbraň a zamířil kamsi doleva. Z lesa přávě vybíhal voják v uniformě
královských sil a v běhu střílel po pilotovi. Ten se skrčil za vstupní hydrauliku a opětoval palbu.
Vojákovi po několika vteřinách došla munice, neobtěžoval se přebíjením a tasil krátky meč. Pilot
mě nejspíš neviděl, vítězoslavně vylezl z úkrytu a pečlivě zamířil, Pokropil jsem loď krupobitím
střel a donutil jsem ho opět se krýt. V tu chvíli už k němu doběhl voják a jediným máchnutím mu
odsekl hlavu.
Doběhl jsem k lodi o tři vteřiny později. Voják stál na rampě připravený ve střehu. Hruď se mu
dmula námahou, sotva se držel na nohou. Rozložil jsem kopí a chystal se zaútočit, ale zarazilo mě
jeho gesto.
"Neútoč," vydechl ztěžka.
"Zajatce neberu."
"Orlond je nejspíš mrtvý, nemá ti kdo zaplatit."
"To je pravda," přisvědčil jsem. "Ale taky se nenechám podplatit od zabijáků, co zlikvidovali
mého zaměstnavatele."
Voják zakroutil hlavou a pomalu zastrčil meč do pochvy.
"To byli inkvizitoři, já jsem z královsk..."
"Z královských speciálních sil, já vím," skočil jsem mu do řeči netrpělivě. "Jestli nechcš bojovat,
tak mi jdi z cesty."
"Nechci bojovat, chci si tě najmout."
Tou nabídkou mi vyrazil dech. Před několika vteřinami bych ho bez váhání zabil a teď mi nic
nebrání v tom, abych se dal k němu do služby. Potřeboval jsem znát důvod, než přijmu. Důvod a
cenu.
"Jakmile jsme zabili posledního žoldáka, obrátili zbraně proti nám," pospíšil si s vysvětlováním.
"Dva z nich jsem zabil a rychle utíkal sem. Musím se dostat zpět na Zemi a potřebuji pomoc."
"Jsem mizernej pilot a nejsem zrovna levnej," varoval jsem ho.
"Potřebuju, abys mě dostal přes kontrolu, až vstoupíme do hvězdného teritoria Země."
"Dvacet pět tisíc na týden," vyřkl jsem sumu a čekal, jestli mě odmítne. Vojáci co mají, hned
rozházejí. Proto mě překvapilo, že s částkou souhlasil.
"Fajn, vypadneme odsud," řekl s úsměvem a spěchal do pilotní kabiny.


Kapitola II.


Seděl jsem na místě duhého pilota a vychutnával si výhled. V pilotní kabině jsem nebyl už pěkně
dlouho a náležitě jsem si to užíval. Nic k jídlu tu sice nebylo, ale našel jsem téměř plnou láhev
pravé skotské. První sklenička chutnala báječně, druhá byla o něco horší, ale zbytek zlaté tekutiny
vypadal přesto lákavě.
Nalil jsem si ihned po vstupu do hyperprostoru, Irnolii jsme nechali daleko za sebou a byli
relativně v bezpečí. Nestaral jsem se, co na nás čeká u hranic, pro mě bylo jen teď a tady. Co víc si
přát, měl jsem práci, klienta naživu a flašku v ruce, žoldnéřská idyla.
Trochu mi ji kazil nervózní pohled mého zaměstnavatele. Celou cestou vymýšlel spoustu teorií o
tom, proč na něj inkvizitoři bezdůvodně zaútočili. Když jsem se zmínil o tom, že mě před hodinou
napadl můj šéf, pokrčil lhostejně rameny. Zřejmě to nebyla taková tragédie, za jakou jsem to
považoval, nadřízení na Zemi nejspíš úplně běžně zabíjejí své podřízené.
"Co se s ním stalo," zeptal se po chvíli se zrakem upřeným do hvězdné dálky.
"S kým," nechápal jsem.
"S Dantem, říkal jsi, že na tebe zaútočil."
"Jo ten," usmál jsem se, "tak ten nedopadl zrovna hezky."
"Byl to prvotřídní zabiják, jak se vám to povedlo?" zajímal se.
"Čekali jsme to, choval se divně."
"Divně?" nadhodil se zaujetím.
"Prostě tak, jak se profesionál nemá chovat. Oči mu lítaly sem a tam jako nějakýmu chmatákovi,
byl napjatý a tichý. Ale to až pár posledních dní, předtím to byl jen nudnej a namachrovanej
manekýn, co se chystal vyšvihnout."
"Zrada Orlonda mu mohla ve vzestupu hodně pomoci, byl dokonce ještě dražší než ty," ušklíbl se
a poprvé za celou cestu se trochu uvolnil.
"Stejně by nakonec umřel, ne? Svědci jsou všem jenom na obtíž," řekl jsem s jistotou a nalil si
další skleničku. Po chvilce váhání jsem nalil i Arnovi. Po téhle rundě znatelně ubylo.
"Díky," kývnul hlavou a naznačil přípitek. "Na šťastnou cestu domů."
"K tobě domů," opravil jsem ho a v klidu si vychutnal whisku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama