rturu

Leden 2012

Den, za kterej stojí žít

31. ledna 2012 v 14:57 | Llewelyn |  Fantasy
Napadlo mě to cestou ze zastávky, prostě taková blbost, kterou jsem musel hodit "na papír" než ji zapomenu. Krátká povídečka o kostlivci Artaganovi, který svou vůlí žít přemohl smrt. Aspoň z části. Hledá cestu, jak se stát opět smrtelným člověkem a přemáhá nepřízeň lidí i osudu na cestě, kterou musí podstoupit.


Den, za kterej stojí žít
Mrzlo, až praštěly kosti. Doslova. Blankytná obloha byla nejčistší za poslední léta, ve dne ji zdobilo slabě zářící slunce a v noci pak nekonečno studených hvězd a měsíc, který nezahřeje. To trvalo už několik týdnů. Sníh na svazích byl tvrdý jako led, vzduch jiskřil námrazou a pálil v plicích. Každého tvora pálil v plicích, mě ne. Mně pouze praštěly kosti a mrzly kovové kroužky košile, až byla tvrdá a nepoddajná jako pancíř.
Den, za kterej stojí žít.
Cesty žádné nebyly, všechny je zavál sníh a zapečetil mráz, těžko by je někdo našel. Šel jsem, kam mě nohy nesly, opíral se o kopí pokryté vrstvou ledu a vytrvale pokračoval dál. Vláčel jsem se už několik dní, aniž bych potkal živou duši. Ve dne, v noci, bez zastávky. Nepotřeboval jsem spát, ani jíst, necítil jsem zimu nebo nepohodlí. Jedna z těch lepších věcí na mém daru. A zároveň prokletí.
Minul jsem lesík zkroucený a zpřelámaný mrazem, viděl jsem stádo zubrů proměněné v kusy ledu. O kousek dál ležel zmrzlý lovec, ruce vztažené k nebesům v němé prosbě se ztuhlou grimasou v obličeji. Dal jsem si tu práci a odsekal mu malý váček od pasu. Podle velikosti v něm mohlo být nanejvýše pár stříbrných. Na nocleh a svařené víno to stačí. Na to, abych nebudil pozornost. K ničemu jinému jsem to nepotřeboval.
Pohlédl jsem opět na lovce. Byl oblečený do několika houní, na zádech luk a v toulci několik šípů. Žádné zásoby jídla. Nemohl být z daleka, někde kolem musí být vesnice nebo osada, malé městečko. Potřeboval jsem vidět lidi, hořící krb a život. Ledová pustina, pouze zvuk kroků a praskot ledu mě dováděl k šílenství, ale ze všeho nejhorší bylo to ticho ve mně. Žádný tlukot srdce, žádný dech ani pára srážející se u úst. Pouze hromada kostí držících při sobě pouhou vůlí žít. Obalená hadry, aby připomínala tvar lidského těla. Chodící kostra na pouti k něčemu, co snad ani neexistuje. K návratu do života.
Štěkot psů. Jasný a zřetelný štěkot nedaleko. Nemohli to být vlci, nesměli. Rozběhl jsem se do kopce a doufal. Přeskakoval jsem zmrzlé keře, padlé stromy a běžel na vrchol s takovým vzrušením, až bych přísahal, že jsem cítil tlukot splašeného srdce.
V malém dolíku pode mnou se mačkalo asi dvacet chalup, znatelných pod vrstvou sněhu a ledu pouze jen jako siluety. Z každého komínu se klikatil malý proužek dýmu, brzy chladnoucí a ztrácející se v jiskřivém vzduchu. Ke stodolám a sýpkám byly vyšlapány cestičky a bučení dobytka jasně ukazovalo, že majitelé se umějí postarat o svá hospodářství i v takových podmínkách.
Pomalu jsem sestupoval k vesnici a díval se po něčem, co by připomínalo hospodu. Osada byla dost velká na to, aby nějakou měla a bylo pravděpodobné, že většina obyvatel bude trávit čas zrovna tam. Psi na mě zuřivě štěkali z tepla chlívů, ale když jsem se přiblížil, ztichli a zalezli s kňučením. Hluk zřejmě upozornil obyvatele, že se někdo blíží, protože se v jednom domě ztěžka otevřely dveře a vykoukla z nich mužská hlava v chlupaté čepici.
"Pro pána krále," vykřikl překvapeně sedlák, "pocestný!"
Posunul jsem si tvrdou kápi více do obličeje a zamířil k muži. Než jsem k němu stačil dojít, zahulákal, že je krčma uprostřed vsi, ať jdu tam. Poděkoval jsem mu mávnutím a vyrazil. Krčmu jsem našel snadno, visel na ní vývěsní štít, nyní pokrytý sněhem, ale přesto si ho nešlo nevšimnout. V malých oknech byla nacpaná sláma proti mrazu, za jinovatkou pokrytými dveřmi byl slyšet zvuk píšťalky, houslí a hlučného hovoru. Ze zvyku jsem se hluboce nadechl a vydechl. Nic se nestalo, vzduch mi nenaplnil plíce, nezdvihl se mi hrudník, žádný oblak u úst. Pokrčil jsem ramenními klouby a zatlačil do dveří.
Uvítal mě kouř a žlutavé světlo z velkého krbu, živeného celými kládami. Po celé jedné straně bylo vyrovnáno dříví uchráněné před mrazem, zbytek krčmy byl obsazen místními sedláky sedících u dlouhých neohoblovaných stolů, za nálevním pultem seděl břichatý krčmář v bohatě vyšívané čepici. Do síně vlétl se skučením ledový závan, všechny hlavy se otočili ke vchodu, přímo na mě.
"Nestůj tam a pojď se posadit," zahulákal krčmář a baculatou rukou naznačoval spěch. Rychle jsem za sebou zavřel a posadil se osamoceně na kládu. Místní si mě prohlíželi se zájmem, hovor se ztišil na šepot a hudba přestala hrát. Sundal jsem si plášť tvrdý jako kámen a za všeobecného smíchu jsem ho postavil do kouta jako vojáka na stráži. Kápi pod ním jsem si nechal a límec si postavil ještě výše. Hospodský ke mně došel houpavým krokem a přívětivě se na mě usmál.
"Odkud jste?"
"Z Ornalu, město daleko na severu," odpověděl jsem.
"Přišel jste do teplých krajin?" zasmál se bodře. Celou krčmou se přelila vlna smíchu, nejhezčí zvuk za posledních několik měsíců.
"Tak co si dáte? Mám tu teplé pivo se smetanou, není nic lepšího na mráz. A k tomu polévku?"
"Rád si dám," zalhal jsem a položil na stůl stříbrňák, poslední co mi zbyl.
Krčmáři se rozzářily oči. Nečekal, že dostane zaplaceno, nabídl mi polévku a pivo pouze ze slušnosti. Doufal jsem, že mě jinak nechá na pokoji a nebude se zbytečně vyptávat. Toužil jsem jenom posedět a pozorovat život kolem sebe.
"Běžte si zatím sednout k ohni a svlékněte se z těch zmrzlých hadrů," ukázal na volné místo hned u krbu a odešel připravit jídlo. Nemohl jsem zůstat hned u dveří v zimě, ne v šatech ztvrdlých mrazem. Došel jsem ke krbu a posadil se na špalek. Nohy ve vysokých botách jsem si natáhl blíž k ohni a ruce v rukavicích dal až k plamenům. Sedláci se posmívali a šťouchali se lokty do žeber, ale jinak mé počínání nekomentovali.
Krčmář za chvíli donesl polévku ochucenou kostkami sýra a pivo s bohatou pěnou. Už dávno jsem přišel na to, jak jíst a pít, aniž by vše nepadalo prázdným hrudním košem na podlahu. Mezi žebra jsem si dal kožený vak s dlouhou rourkou, která ústila mezi čelistmi, a vše se tak ukládalo uvnitř.
"Sundejte si oblečení, pane, takhle se nikdy neohřejete," řekl krčmář dobromyslně a sáhl mi na kápi.
Rychle jsem ho chytl za zápěstí a ostře jsem odsekl: "Takhle mi to vyhovuje, není mi taková zima."
Muž hlasitě polkl a pomalu ruku stáhl.
"Jak si přejete, pane…?"
"Artagan, říkejte mi Artagan."
"Výborně tedy," oddychl si ulehčeně hostinský a se zasupěním se posadil vedle mě. Očividně měl chuť si povídat s cizím pocestným, ale nechtěl jsem mu nic prozrazovat o sobě. Zeptal jsem se, kde to jsem a komu tahle země patří.
"To jste asi opravdu zdaleka," řekl hospodský s podivem, "tahle vesnice se jmenuje Dolní Zubřina, podle říčky, která tady protéká, kousek proti proudu je Horní Zubřina. A za ní pak město Zubrová, odtud beru pivo. Dál, to ví jen Pánbůh."
"A kdo je tu pánem?"
"Rytíř erbu Zubra, přece. V Zubrové je rychtář, kterému odevzdáváme daně, ale hlavně výrobky z kůže a kožešiny, peněz moc nemáme. Jsme hlavně lovecká ves a každoročně máme s Horní Zubřinou lovecké slavnosti. Ti hrachojedi jsou spíše farmáři, vyměňujeme s nimi maso za obilí, ale to my tu také pěstujeme, i když ne tolik. A v Zubrové je chrám zasvěcený Pánubohu s knězem, jezdíme tam každý týden na trh a na mši. A co vás přivedlo k nám, kromě potřeby se ohřát?"
"Přespat," odpověděl jsem prostě.
"Výřečný tedy moc nejste, pane Artagane," řekl se smíchem hostinský. "Jistě, mohu vás nechat přespat tady ve světnici, žádné pokoje tu nemáme, taková hospoda je až v Zubrové. Ale hosté tu jsou až dlouho do noci."
"Nevadí, vyspím se vsedě u krbu, pokud to nevadí vám."
"A proč by mělo? Pokud vám nevadí halas a hudba, spěte tu třeba týden. Přinesu vám kožešinu, ať se můžete natáhnout."
"Díky," zabručel jsem nezřetelně a sundal si kroužkovou košili. Místní opět ztichli a šeptali si o zbroji, o které doposud jen slýchávali. Odepnul jsem si z opasku i pěstní štítek a dýku. Musel jsem vypadat nebezpečně a tajemně, naštěstí ti prostí vesničané nebyli zvědaví natolik, aby si něco dovolili. Bohužel až na jednoho hromotluka, který nejspíš vypil příliš mnoho piva na kuráž. Za uznalého popleskávání a povzbuzování se zdvihl, uhladil si velký knír a vykročil přímo ke mně. Dělal jsem, že ho nevidím, nestál jsem o problémy. Chlap se kymácel ze strany na stranu, očividně nevěděl, jak začít.
"Tady s chlapama," promluvil nakonec nesměle, "jsme si říkali, jak je ta zbroj těžká. Vy jste rytíř, pane?"
"Nejsem rytíř, takovou zbroj má na severu spousta mužů."
"Mají ji i tady, ale to jsou vojáci. Nikdo jiný. A zběhové," dodal a položil mi velkou mozolnatou dlaň na rameno.
"Nech mě na pokoji, pane, přišel jsem v míru a chci se jen vyspat a posedět."
"Tak to udělejte jako každý normální muž, nikdo nesedí v hospodě mezi přáteli v kapuci."
"Nechej ho, Jáne," křikl na hromotluka hostinský.
Přemýšlel jsem, jak se z toho vyvléct, mohl jsem prostě odejít a pokračovat dál, třeba do horní vesnice nebo až do Zubrové. Nebo jsem to mohl uklidnit a poslouchat lidské rozhovory za světla krbu až do noci.
"Jen zločinci se schovávají ve stínu a zahalení, nebo ti, kdo má nějaký neřád, nechceme tu ani vrahy, ani mor!"
S tím mi strhl kápi z hlavy. Užasle vydechl a poodstoupil. Ostatní se zvědavě nakláněli v touze spatřit moji tvář. Pomalu jsem se otočil a ještě více se odhalil. Lidé zděšeně vykřikli a v hrůze se počali žehnat. Hostinský se schoval za pult a v okamžiku se vynořil s napjatou kuší, v rukou se mu silně třásla.
"Odstup," zablekotal zděšeně.
"Chtěl jsem se jen napít a přečkat noc, ráno bych v klidu odešel. Děkuji za jídlo a pivo, je mi líto, že to takhle dopadlo," řekl jsem pokorně a pomalu si natáhl kápi. Když jsem se zohnul pro dýku a štít, hostinský se lekl a stiskl spoušť. Šipka mi proletěla pod žebry a propíchla kožený vak. Do ticha udeřila puštěná kuš z rukou krčmáře a slabé crčení polévky a piva z prostřeleného vaku na zem. Zatnul jsem v hněvu a v ponížení zuby a sebral si zbytek věcí. Naposledy jsem se zpod kápě pohlédl na vyděšené vesničany a s lítostí jsem odešel do podvečerního šera dál, kde ještě neslyšeli o Artaganovi, mrtvém muži s touhou žít.
Byl to fajn den, viděl jsem spoustu života, radosti a lidí a nucený ústup byla jen malá cena za tu radost, na kterou budu vzpomínat dlouhé dny.
Den, za kterej stojí žít.